Mimochodem

Známý se v kavárně rozčiloval, že chystaná milionářská daň postihne osoby s vysokými příjmy, ale nikoli zbohatlíky, kteří už mají nahamouněno. V jednom letovisku u Prahy si před dvaceti lety postavil vilku, odkud viděl až k lesům nad Sázavou, jenže v posledním desetiletí vyrostly na protější stráni řady nových domků, které mu brání ve výhledu. „Samí tuneláři! Na ně by si měl Špidla posvítit!“ stěžoval si. „Ale co kdyby si přitom posvítil i na vás, máte přece barák hned vedle?“ namítl jsem trochu poťouchle. „Já ho postavil ještě v poctivých dobách,“ prohlásil dotčeně. Věděl jsem o tom své. Počátkem sedmdesátých let absolvoval výběrovou grafickou školu a zaměřil se pak na agitační výtvory pro státní propagaci, jež okrašlovala tehdejší režim. Jako poslušný člen uměleckého svazu se úzce spřáhl s výtvarnými komisemi, které mu zajišťovaly sladce bezkonkurenční prostředí a schvalovaly tučné honoráře. Za měsíc dokázal vydělat víc než středoškolský profesor za rok a navíc zcela poctivě. Připomenul jsem mu ovšem, že v oněch poctivých časech si své domy stavěli i vyhlášení nepoctivci z řad ilegálních penězoměnců, kteří veleúspěšně parazitovali na umělém devizovém kurzu. „Veksláky by měl Špidla taky nechat na pokoji,“ mávl známý velkoryse rukou. „Vždyť byli průkopníky svobodného trhu.“ Na to se nedalo nic říct, protože měl pravdu. Mlčky jsem si rekapituloval slůvka, která ve dvacátém století pronikala do češtiny, aby označila škůdce tyjící z bídy lidu. Vinu za nouzi po první…