Popovodňová situace zrychleně, ale přesně ukazuje, kam se po posledních volbách posunula česká politika. Poprvé od roku 1989 levice suverénně ovládla veškerý politický prostor, který vůbec ovládnout mohla. Termín „sociální stát“ se pro premiéra Vladimíra Špidlu pomalu stává podobně samoúčelným univerzálním zaklínadlem jako kdysi pro triumfujícího Václava Klause „tržní vztahy“. Rozdíl je v tom, že Klaus o svých konzervativních ideálech vždycky rád mluvil, ale nikdy je nedokázal uvádět do praxe, což Špidla činí (v dobrém i zlém) rozhodně a usilovně. Ve vládě přitom ČSSD, stejně jako kdysi ODS, nemusí čelit skoro žádnému tlaku slabých partnerů: lidovci se jí ochotně přizpůsobují a Unie svobody (byť s nechutí a sebezapřením) rovněž rezignuje na ekonomický liberalismus. Dobře se to ukázalo při debatě o změnách daňových sazeb, které US akceptovala bez jakéhokoli zisku na oplátku. V jedné věci má Špidla přesto štěstí. Klaus měl v dobách největší slávy na své straně všechna důležitá (začasté zmanipulovaná) média. Šéf ČSSD, pokud jde o ekonomické a sociální záležitosti, leží žurnalistům v žaludku a musí se vyrovnávat s nepřetržitou kritikou, a proto tak docela neztrácí soudnost. Zato proti sobě nemá účinnou politickou opozici. Komunisté jako extrémně-populistická síla z principu nemohou představovat smysluplný korektiv a ODS se ještě ani náznakem nevzpamatovala z červnového volebního výprasku.
Dvakrát a dost
Přitom právě teď nastala ideální příležitost,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
