Jak na věc, se nedovíme

Vedle filmů ryze komerčních a ryze uměleckých existuje velké množství snímků, které by se rády zařadily kamsi do meziprostoru mezi obě krajnosti a vydobyly si nejen úspěch a finanční zisk, ale také respekt zasvěcenějšího publika. K takovému cíli se dá přistupovat z obou stran. Řada velkých světových režisérů ukázala, že vedle umělecky náročnějších filmů dokonale zvládne i strhující podívané pro masy. Někdy nás naopak překvapí nevšední snímek z dílny, kde předtím vznikal balast. K těm by se mohl přiřadit britský film Jak na věc režisérů Paula a Chrise Weitzových, kteří na sebe před časem upozornili notně pokleslým dílkem Prci prci prcičky. Nový výtvor má zřetelně vyšší ambice, naplnit je se mu však podařilo jen zčásti. Pokud by se daly jednotlivé tvůrčí kroky při výrobě filmu ohodnotit hvězdičkami, zřejmě by se ukázala jejich sestupná tendence. Téma filmu je pozoruhodné a námět slibný. Postavy vytvářejí zajímavý soubor lidských typů, sociologicky i psychologicky reprezentativních pro současný stav západní civilizace, vykresleny jsou v ostrých, přitom však jemně odstíněných konturách a ocenit lze i výběr filmových představitelů. Také ústřední konflikt, k němuž směřuje děj, má svou dramatickou váhu, která je rozložena od komediálních a groteskních poloh přes melancholii a existenciální tíseň až k záchvěvům čirého tragična. Problematičtější je konstrukce jednotlivých zápletek a nakonec i celého příběhu, v němž realismus expozice svádí marný a vysilující boj se snahou tvůrců…