V hluboké pokoře před vodou

V monumentální sbírce „Moravských lidových písní“ buditele a kněze Františka Sušila je voda hybnou silou lidských osudů i dějů světa. Vodou se křtí, ve vodě plavou utonulé z nešťastné lásky, přes vody se z nesmírného toužení skáče, do vody se háží novorozeňata, voda je osudná, podivná, čarovná. Kdo se z ní napije, odejít nemůže, na voděnku sedá ubohá kačena divoká střelená do boka. A taky je voda nevrátivá:

Já se nezastavím,

já su voda prudká,

co jednó zachvátím,

více nenavrátím.

Vodě lid přikládal magický vliv. Vyžadovala nepředstíranou pokoru a úctu. Neúcta byla považována za veliký hřích. Chlapci, který plival do vody, se říkalo: „Nešči Panénce Marii do huby!“ Očistná síla vody byla považována za tak mocnou, že očišťovala i oheň a slunce. Při poslední vodní katastrofě na Moravě v roce 1997 se odehrály tyto scény: den před hlavní povodňovou vlnou vylezly do korun stromů myši a hlemýždi. Armády potkanů spořádaně táhly přes vesnice a města na vyvýšená místa, co nejdále od řeky Moravy. Když to přišlo, jedna stará žena v mém rodišti stačila jenom vypustit z chléva dvě ovce, a pak se musela starat o svůj holý život. Asi za týden uslyšeli záchranáři zoufalé, srdceryvné bečení. Na zaplavené kupce hnoje se držely ovce s těly potopenými v kalném proudu, jenom nozdry nad vodou. Jaké instinkty zůstaly modernímu člověku, otupělému a zpohodlnělému civilizačními vymoženostmi? Kronikář města Veselí nad Moravou zaznamenal, že pravidelné záplavy…