Tady bude pořádek

V šedesátých letech minulého století se vedly spory, zda je programování věda, nebo umění. Byly to časy báječných mužů od počítacích strojů, doby nadšenců ovinutých děrnou páskou od hlavy k patě, plazících se po břiše nejdelší chodbou své instituce - protože jiným způsobem padesátimetrový výpis paměti studovat nelze - s vlastní verzí fortranského překladače vyděrovanou do štítků a zamčenou v šuplíku. Byly to romantické časy, totéž co počátek století v automobilismu či letectví. Počítače se však souběžně stávaly důležitým pracovním nástrojem. Náklady na vývoj programů se začaly měřit získanými přínosy, a výsledky takového porovnání byly často tristní. Vznikl pojem softwarová krize, popisující rozpor mezi potenciálními možnostmi výpočetní techniky a reálným užitkem, který poskytovala. Jedním z těch, kdo zásadní měrou krizi vyřešili - za cenu zničení velké části romantiky - byl profesor matematiky z nizozemského Eindhovenu Edsger W. Dijkstra. Pro informatiku udělal totéž, co Ford pro výrobu automobilů: posunul ji od řemesla k velkovýrobě.

Stavby z prefabrikátů

Edsger Dijkstra se narodil roku 1930 v Rotterdamu. Studoval univerzity v Leydenu a Amsterodamu, deset let pracoval jako programátor - a to právě v oněch průkopnických dobách. Od roku 1962 byl profesorem matematiky na eindhovenské technice, jedné z nejlepších škol svého druhu v Evropě, od poloviny osmdesátých let žil a pracoval v USA, nejprve v průmyslovém výzkumu, pak na univerzitě v texaském…