Ze své kanceláře na kopci v pražských Modřanech jsem řadu dnů pozoroval Lahovice, kde zdivočelá Berounka přikrmovala už tak rozbouřenou Vltavu. V noci, kdy obyčejně bývalo ticho, jsem dokonce slyšel hukot vody z údolí. Vody, která tak těžce postihla Prahu, „mou“ Prahu, v níž žiju a pracuju už dvanáct let. Kampu, mé zamilované místo, Stromovku, kde jsem často krmíval kachny, Národní divadlo, kde jsem si oblíbil Smetanu ještě více než dříve, a tak dále a tak dále. V posledních dnech mi často zalily oči slzy při psaní reportáží o městě nad Vltavou, o polovině České republiky v nouzi. Také proto, že mi bylo jasné, co jen o málo později dorazí na Drážďany, město, které se mi, ač Berlíňanovi, stalo vedle Prahy druhým domovem. Město, kde žijí mí příbuzní, moje žena a náš kocour, které normálně vídám každý víkend. Od čtvrtka se nemohla moje žena kvůli záplavám dostat do své redakce, musela se připravovat na evakuaci. Každou hodinu mi po mobilním telefonu vyprávěla, co vidí na vlastní oči. Televizi už kvůli výpadku proudu sledovat nemohla - paradoxně na rozdíl ode mne v Praze, kde přes satelitní anténu přijímám i německé programy. Proto jsem jí mohl říci, jak se situace obecně vyvíjí, kdy asi záplava zasáhne „labskou Florencii“. Mezitím moje žena plnila a vršila pytle s pískem, tak jako tisíce jiných, aby se podařilo zachránit holé životy a budovy v Drážďanech. Na televizní obrazovce jsem ale dokázal Drážďany stěží rozeznat. Zwinger se proměnil v rybniční krajinu, městský zámek…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu