Kolářovské reminiscence

Ateliér

V muži, který sedí v bílém drogistickém plášti u pracovního stolu, by nikdo nehledal slavného avantgardního básníka. Práce pro dnešek skončila, nastala hodina návštěv. Jiří Kolář dorazil do Paříže ve věku, kdy už není snadné učit se cizímu jazyku, přesto přijímá návštěvy téměř denně. Sběratele, milovníky umění, začínající básníky i výtvarné umělce, staré přátele i nové známé. Občas i snoby, protože i snobové, kteří se kolem něj motají, buď nasáknou jeho přímočarostí, nebo jednoduše zmizí. Rozhovor probíhá někdy za pomoci tlumočníka, někdy v češtině. Pro některé návštěvy má připraven monolog o tom, jak přešel od poezie ke koláži. „Rozpadl se mi verš,“ končí už pokolikáté, ale pohyb ramen je tak bezradný, jako kdyby to i pro něj bylo stále nevyluštěné tajemství. A nepřipadá vám, že vy Češi jste trochu divní? ptá se francouzský galerista. Kubišta dělal kubismus, Kolář koláže. S těmi, s nimiž může mluvit přímo, probíhá rozhovor jinak. „On pochopil, že dál dojít nemůže, ale byl to vynikající člověk,“ nebo naopak - „prosím vás, co na něm vidíte, dyť je to trouba.“ Případně „on patří k lidem, co drží svět pohromadě, já ho rozbíjím“. Kolářův hlas je tichý, řeč bez pentliček. Je zvláštní, že básník měří všem stejným metrem. Ať mluví o přátelích ze Skupiny 42, desítkách známých z pozdějších dob, nebo o lidech, kteří mu ublížili. Rozlišování provozuje Kolář jako jedno z krásných umění. Za všech okolností však přizpůsobuje svou řeč člověku, kterého má před sebou…