Jiří Kolář (14. 9. 1914 - 11. 8. 2002)

Protože za vším, čeho se Jiří Kolář dotkl, co zůstává, je poezie, nebo spíš to, čemu tak ostýchavě říkáme. „Poezie mě sežrala celého,“ prohlásil už kdysi. Je nejen v tom, co Jiří Kolář napsal, ale i v tom, co se dnes vnímá již jako nedílná součást světového výtvarného umění 20. století. V jeho kolážích, rolážích, prolážích, chiasmážích, polepených objektech. Je tam, kudy se vydal, když slova, psaná poezie selhala. Surový zážitek všednosti, pekla holocaustu, pod nímž se mu rozbil jazyk. Otřesný zážitek z návštěvy osvětimského muzea, který je přítomen někde hluboko za jeho asamblážemi. Něco, na co poezie nikdy nestačila a snad ani stačit nebude. Možná se toho dotkl Dante. „Poezie je i zvláštní druh vnímání,“ napsal Jiří Kolář. Úžasná citlivost básníka, naprosto si vědomého nutnosti proměny. Poezií se mu stává vše, je v čemkoli, lze ji dělat z čehokoli. Dopisy Boženy Němcové, dopis adresovaný bratrovi Karla Hynka Máchy, v němž je popsána Máchova smrt, autentická svědectví z koncentračních táborů. Deníky, holé záznamy, dopis, který přišel, útržek z novin, tramvajový lístek, náhodná událost zahlédnutá na ulici. Stopa, záznam, svědectví. Odkrývání nových vrstev. Něco o tom napsat, zaznamenat to. A zároveň to zvláštní ticho, nepřítomnost řeči. Poezie nového vědomí. „Čekám nové umění, které možná nebude mít s tím, čím je dnes, mnoho společného. Něco docela jiného. Zatím sám nevím co.“ Ale právě Jiří Kolář přesně zaznamenává, co mu říká František Halas v červenci 1949, pár…