Evropo, už jdeme

Turecko schválilo reformu, o níž bylo donedávna nežádoucí mluvit nahlas. Po bouřlivých diskusích přijal parlament o předminulém víkendu balík zákonů, které umožňují etnickým menšinám - tedy i Kurdům - vzdělání v rodném jazyce. Jinak než v turečtině lze od nynějška vysílat na rozhlasových a televizních vlnách. Bez obav z postihu je možné psanou, mluvenou nebo kreslenou formou kritizovat státní instituce včetně armády. Mimo zákon je postaven trest smrti. Zákonodárci vyšli vstříc dávným požadavkům Evropské unie, a Brusel proto nad zprávou z Ankary vyjádřil uspokojení. Ovšem nejvíce se štěstím asi zatetelil zatčený kurdský vůdce Abdullah Öcalan, jemuž hrozil hrdelní trest.

Turci z hor

Kurdové obývají zaostalé jihovýchodní oblasti Turecka. V celkem sedmdesátimilionové zemi jich podle odhadů žije 12 až 20 milionů. Jejich populační exploze, spojená se sílícím národním sebevědomím, představuje už od 70. let noční můru ankarských vládních garnitur. Od roku 1984 až do Öcalanova zajetí o patnáct let později kurdské milice sdružené v marxistické organizaci PKK (Kurdská strana práce) svedly s tureckou armádou prudké boje. O život přišlo zhruba třicet tisíc lidí. Specifikem Turecka - na rozdíl od sousedních zemí Sýrie, Iráku a Íránu, kde se Kurdové též vyskytují - je fakt, že Ankara v souladu se svým pojetím národní jednoty existenci kurdského etnika neuznávala. Až do konce 80. let se média, školy a instituce etnonymu „Kurd“ vyhýbaly, nebo jej zaměňovaly…