Kdo rozumí už Nietzschemu

„Nerozumím už nýčemu,“ glosoval stav své mysli v okruhu legendární Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu malíř a grafik, který jinak o sobě tvrdí, že maluje hlavou. Současně mohl být ozářen i „plamenem svíčky“ a nemohl nepít -„jinak bych se nedostal mezi kamarády“. Úsloví absolventa Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Rudolfa Němce (1936), jedné z úhelných osobností nové české figurální malby (společně s Jiřím Sopkem a Jiřím Načeradským), léty zdomácnělo a vykročilo z pražských špeluněk či české krajiny, kde Křižovnická škola byla hlavně v 70. letech v „permanentní akci“. Nakonec skončilo jako titul na obálce první edice jeho literárního díla v nakladatelství Torst - Nerozumím už Nietzschemu.Přátelé věděli, že malíř od poloviny 70. let píše, ale po rukopisných svazečcích se teprve editorům Tomáši Pěknému a Pavlu Šrutovi povedlo z chaosu neznámých zápisků sestavit mapu bolestného úsilí o vlastní výtvarný výraz. Ale není to kniha o malování. Jsou v ní verše, básně v próze, básnické návody - a není to kniha poezie. Má vypjaté vize, sny, záznamy - a není to kniha vizionářova. Jsou v ní vzpomínky - a není to dílo memoárové. Polykáte filozofující maximy - a není to svazeček filozofův. Dávíte se antabusem v protialkoholních léčebnách a pavilonech blázinců, kde malíř pravidelně léčil pití a depresi, ale nepadne na vás chmura z blábolení ani z osudu opilcova.Výtvarník Aleš Krejča seřadil do tak útlého svazečku nejpodstatnější reprodukce Němcových maleb, otisků, kreseb,…