Od minulého čtvrtka je prakticky jasno. Lubomír Štrougal se nezařadí po bok posledního stranického šéfa někdejší NDR Egona Krenze. Nestane se první českou skutečně velkou rybou z komunistické minulosti, která by šla natvrdo za mříže. I když - podobně jako v Krenzově soudní kauze (1997) - by tam ani Štrougal nešel za svou vůdčí roli v „odsouzeníhodném režimu“, nýbrž za porušení vlastních komunistických zákonů. Jenže ve čtvrtek pražský městský soud potvrdil osvobozující verdikt Obvodního soudu pro Prahu 7 z letošního února: „Důkazy, které má soud k dispozici, o vině nic neříkají,“ uvedla soudkyně Eva Burianová. Pokud tedy státní zástupce nevyužije výjimečný opravný prostředek a neodvolá se k Nejvyššímu soudu, Štrougal si může definitivně oddychnout. Krytí estébáckých vrahů - v březnu 1965 překazil jako ministr vnitra znovuotevření případu tří politických vražd - nelze prokázat. A šmytec. Lze z toho vyvodit nějaké zobecnění? Jistě.
Ani vlas na hlavě
Jistou pochybnou satisfakci dává proces se Štrougalem snad jen v jediné věci. Ani v jiných postkomunistických zemích se nepodařilo dostat za mříže velké ryby z éry totality, a pokud ano, tedy jak už bylo řečeno jenom za prokázané porušení vlastních komunistických zákonů. Takové porušení se ale po desítkách let prokazuje po čertech těžko, jak ilustruje právě záležitost se Štrougalem. Nechme teď stranou právnické finesy a podívejme se na to z pohledu občana. Co spatří na obrazovce televizní divák?…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
