Stalo se mému známému, pražskému antikváři poněkud výstředního vzhledu, že se jednou večer vnořil tak hluboce do studia aukčních katalogů, až mu všechno ujelo a domů na sídliště musel taxíkem. Vezl ho příjemný Rom na prahu středního věku, který mu cestou vyprávěl o svých pracovních a rodinných starostech. Málem se skamarádili, jenže pak řidič zastavil před udanou adresou a vyslovil nehoráznou částku. „Vždyť to je třikrát víc, než jsem za tuhle cestu platil posledně,“ divil se známý. „Na dveřích přitom máte stejný ceník jako všichni.“ „Jenže mám jinýho bossa. Za to, že mne nechá jezdit, chce dvakrát víc, než bych normálně vydělal, a tak si musím říkat třikrát víc. Je moc zlej a má dlouhý prsty,“ vyprávěl taxikář zkroušeně. „A lidi vám to platí?“ „Vybírám si sympaťáky. Hned jak jsem vás viděl na chodníku, řekl jsem si, že budete mít pochopení. Dlouhý vlasy, inteligentní obličej. Určitě jste umělec. Nějaká ta stovka vás nezabije.“ „Ale já tolik nemám,“ bránil se známý. Taxikář na něj upřel neskonale smutný pohled. „Říkal jsem vám, že mám ženu a děti. A boss je moc zlej. Bude si myslet, že jsem si ty prachy nechal.“ Taxikář prý byl opravdu milý a vypadal upřímně. Vládnou v jeho branži opravdu tak drsné poměry, nebo si vymyslel mazaný trik, jak zákazníky okrádat s jejich souhlasem? Všichni vnímáme příšerné obrazy utrpení z celého světa a trpíme frustrací z neukojeného soucitu. Afghánistánu sotva pomůžeme, ale pak se nám k vykoupení svědomí nabídne chudák taxikář vydíraný…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu