Střela jménem Silvio

Zatímco kontinent jásal nad společnou měnou, několik italských ministrů si neodpustilo posměšné poznámky na adresu všeobecné spokojenosti. Renato Ruggiero, ministr zahraničí, prohlásil, že je ze svých kolegů „smutný“, a kabinet opustil. V zemi, která měla zhruba padesát vlád, by to nebylo nic neobvyklého - kdyby to neukázalo, že Silvio Berlusconi je ochoten hodit přes palubu člověka, který se mnohým jevil jako poslední Mohykán v jeho týmu, pokud jde o pružnost a ochotu věřit ideálům evropské integrace. Od volebního vítězství loni v květnu učinil italský premiér řadu kiksů. Začalo to výrokem o nadřazenosti západní civilizace nad islámským světem zrovna v době, kdy Spojené státy hledaly mezi muslimy spojence v boji proti teroru, pokračovalo sebezáchovnou nelibostí nad evropským zatykačem a skončilo vycouváním z projektu evropského vojenského letadla A 400. Ruggierova role chvílemi spočívala jen v tom, aby žehlil, co napáchal jeho šéf. Nejmírnější hodnocení je, že Berlusconi v zásadě jen okatě dělá to, co inteligentněji činí v EU i ostatní. Prosazuje národní zájmy. Rozdíl je však v tom, že je ochoten zajít dále než všichni ostatní dohromady. Kam až, to nikdo neví. A nyní tu už nebude ani Ruggiero, který by mohl komunikaci zprostředkovat - například bude-li ve hře rozšíření Unie na východ. Italská vláda se po jeho odchodu stala nepředvídatelnou, protievropským populismem řízenou střelou.