Příliš rychlý konec

Současné umění představuje navzdory své časté brutalitě jemný, ba přímo delikátní svět. Síla jeho sdělení vyplývá z rozlišující hry souvislostí, textů a kontextů, situací a reakcí na ně. Případ práce, jíž svou uměleckou pozici prezentoval zatím poslední laureát ceny Jindřicha Chalupeckého Tomáš Vaněk v pražském Veletržním paláci, dokládá tuto banální charakteristiku současné tvorby víc než dostatečně. Detaily znají i zběžní čtenáři novin: po zásahu dědiců Josefa Lady bylo Vaňkovo dílo, které umělcovy kresby využilo pro vlastní konceptuální féerii, zahaleno, tedy skryto před veřejností. Důvod? Ladovi dědicové si po poradě s právníkem stěžovali, že autor je nepožádal o svolení. Zároveň přístup mladého umělce považují za znesvěcení obrazů svého předka. Odvolávají se přitom na nové znění autorského zákona, který prodlužuje ochrannou lhůtu konkrétního díla na sedmdesát let a zakazuje ho používat způsobem, který snižuje jeho hodnotu. Situace je rozehrána. Zdá se, že jediným důsledným hráčem jsou Ladovi dědicové. Nic nepovolili a mají jasný názor na současné umění. V ruce drží bič v podobě zákona a v očích se jim blýská rozhořčení. Jak píší noviny, chovají se „pochopitelně a legitimně“. Otázku, zda je jejich odvolávání se na zákony oprávněné, by v tomto konkrétním případě musel zodpovědět soud. Až tam se ale případ s největší pravděpodobností nedostane. Tomáš Vaněk, od něhož bychom očekávali, že si za svým dílem bude tvrdě stát, se totiž vyjadřuje smířlivě a nabízí obě ruce a…