Muzafar žije s rodinou v malé vesnici nedaleko Dušanbe, hlavního města Tádžikistánu. Jeho dům se ničím neliší od nuzných příbytků sousedů, na dvoře se ale trochu nepatřičně vyjímá velké BMW. Auto je jediným výstřelkem, který si pětadvacetiletý obchodník s drogami dopřává. Jinak žije skromně. Má jen jednu ženu (od konce občanské války je v Tádžikistánu uzákoněno mnohoženství a počet manželek závisí na finančních možnostech ženicha), v domě žije společně s rodinou. Nakupují na trhu a nemají ani hospodyni.
Cesta heroinu
Kvůli automobilu, který bije do očí, si už Muzafar vytrpěl své. Hned třetí den poté, co ojetý vůz koupil, si ho vzali do parády policisté. Chtěli vědět, kde na něj vzal peníze. „Vyslýchali mě celou noc. Přesvědčoval jsem je, že jsem si to vydělal v Rusku, protože jsem tam byl tři roky,“ podotýká. Ještě s několika společníky organizuje Muzafar dopravu heroinu z Dušanbe do Ruska. Už minuly doby, kdy jej pašovali sami, vlakem, zapakovaný do granátových jablek. Z Ruska pak dováželi auta, protože nový žigulík lze v Tádžikistánu prodat jedenapůlkrát dráže než u výrobce v Togliatti. Nyní využívají kurýrů, buď žen s dětmi nebo chlapců, ochotných spolknout půl kilogramu drogy, zabalené v plastových tubách. V Dušanbe obchodníci nakupují heroin za čtyři až pět tisíc dolarů za kilogram, a v Rusku prodávají po dvanácti tisících. Nijak závratné částky to nevynáší. Hodně stojí režie: letenky, odměna pro kurýry, pár podplacených celníků na letišti…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
