Přízraky gulagů

Víc než deset let po pádu komunistického režimu si v Rusku stále nikdo neví rady s dědictvím sovětského totalitního vězeňství. Většinu bývalých politických vězňů se sice už dávno podařilo propustit a rehabilitovat, rozpadající se věznice však i nadále praskají pod náporem lidí často odsouzených za bezvýznamné delikty. Ruští vězni požívají za mřížemi naprostého minima občanských práv a v přeplněných a špinavých celách je stíhá jedna epidemie za druhou. Lidem, kteří poukazují na tento katastrofální stav, se v parlamentu i ve společnosti dostává minimální pozornosti.

Horší než Sibiř

Když se Valerij Abramkin (53), původním povoláním jaderný fyzik, čas od času pracovně vydá na návštěvu nechvalně známé moskevské věznice Butyrka, nejde jen o rutinní záležitost. Nynější předseda moskevského Centra pro vězeňskou reformu zná páchnoucí prostory tohoto 230 let starého kriminálu více než dobře. Před 22 lety tu čekal ve vazbě na rozsudek ve věci své „protistátní činnosti“ - tak tehdy totalitní režim ohodnotil Abramkinovy příspěvky do zakázaných samizdatových časopisů. „V hlavě se mi stále mísí vzpomínky na pobyt v mrazivé samotce a na temnou celu, kterou jsem byl nucen sdílet s psychicky labilními vězni. Hygienické podmínky byly strašné, k tomu extrémní stres. Téměř každý den jsme slyšeli otevírání vedlejší cely, odkud byli vězni vyváděni na popravu,“ říká Abramkin. Když byl pak po dvanácti měsících vazby uznán vinným a poslán na šest let do pracovního tábora…