K posílení družby s pokrokovými silami třetího světa pozvalo Československo koncem sedmdesátých let na školu v přírodě několik desítek dětí z Laosu. Organizátoři chytře rozhodli, že k jejich ubytování využijí volné hotelové kapacity v Krušných horách, odkud vinou tušimických exhalací mizely poslední lesy a s nimi i turisté. A tak se malí Laosané v doprovodu učitelů, vychovatelů a kuchařů ocitli v malém městečku uprostřed holých plání východně od Klínovce. Velkým zážitkem pro ně byl nepochybně sníh a snad i vytrvalá mlha, která jim přinejmenším bránila v bezútěšném výhledu do kraje. Nudu pobytu měla zpestřit přátelská setkání s místními školáky. První uspořádala česká strana. Scénické pásmo lidových písní a tanců proložené recitací angažované poezie vzbudilo zdvořilou pozornost, hůř ale vyzněla večeře. Kuchařky z české školní jídelny se chtěly blýsknout osvědčenou svíčkovou, malí orientálci však omáčku jen obezřetně pováleli na jazyku a talíře odsunuli. „Věří, že je to moc dobré, ale bojí se, že by jim po tom nebylo dobře,“ překládal tlumočník. Před laoským večírkem, který se konal za týden, zapřísahali čeští učitelé své žáky, aby se aspoň tvářili, že jim chutná. Když po písních, tancích a recitaci přišly na stůl misky zeleninové omáčky a talířky s masovými kuličkami obalenými ve strouhaném kokosu, zdálo se, že se nikdo nemusí přemáhat. Pokrm vypadal opravdu vábně a Laosané se jím také začali vesele cpát, jenže české děti po ochutnání obracely oči v sloup a lapaly po…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu