„Když mi někdo říká, že jsem blbá, tak mu řeknu: co je důležité, je očím skryté,“ říká pomalu, ale hrdě šestadvacetiletá Kája a usmívá se. „Když tvrdí, že to není pravda, tak si už jenom pomyslím: Jó, tak to se máte ještě co učit.“ Kája je dívka s mentálním postižením a stejně jako jejích dalších patnáct kamarádů je na vozíčku. Díky padesátce mladých lidí - dobrovolníků - se ale mohli letos v létě vymanit ze stereotypu ústavů, ve kterých tady svůj život tráví většina ze zhruba 300 tisíc mentálně postižených lidí. Osmý ročník projektu Festina Lente (Spěchej pomalu) dovolil další skupince lidí s mentálním a tělesným handicapem týden putovat mezi „normálními“ lidmi českou krajinou. „Někteří tady poprvé nakupovali anebo v patnácti poprvé zmokli,“ říká duše celého podniku Martin Fojtíček (31).
Tlačení a tlačiči
Středeční ráno je nevlídné a den se jen pomalu klube z pošmourného obalu. V základní škole na okraji Mariánských Lázní je první prázdninový týden pusto. Za dveřmi tělocvičny se však přeci jenom něco děje. Na podlaze se válí žíněnky, batohy, oblečení, na dvou kozách stojí plastové hrnečky a varné konvice. Na žíněnkách posedávají mladí lidé a se zájmem pozorují, co se kolem děje, kousek opodál stojí jejich nezbytná životní pomůcka - vozíček. To je ranní obraz první skupiny Festiny Lente, ve které je pět vozíčkářů, jeden pes a dvojnásobný počet „tlačičů“ - lidí, kteří jim pomáhají s oblékáním, vaří, tlačí vozíky, zajišťují ubytování, prostě…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
