Mimochodem

V příměstské vísce, kde žiji, je vídám už několik let od jara do podzimu. Kde tráví zimu, nevím, asi si dovedou v pražských labyrintech najít teplý koutek, ale na jaře odcházejí blíž k přírodě. Žijí zřejmě z nočního paběrkování velkoměsta, koukají, kdo co kde zapomněl či ztratil, sbírají zálohované lahve, u stánků dojídají opuštěné párky. Do vsi přijíždějí prvním ranním autobusem a přes den střídají pospávání s popíjením. Možná jim je třicet, možná k padesáti, jeden má dlouhé, vzadu stažené vlasy, druhý blonďatou čupřinu, oba jsou zpustlí, špinaví a páchnou. Přesto nepostrádají jistý šarm. Bez sebemenšího zásahu maskéra by dokonale zapadli mezi desperáty v romantických velkofilmech z Divokého západu, z Villonovy Paříže, z lesů Robina Hooda nebo z pirátských krčem v Karibiku. Zřejmě dobře vědí, že jim to sluší a že svou odlišností budí pozornost. Na veřejnosti se chovají jako před kamerou, tříbí svá gesta, dotahují dialogy, sehrávají drobné etudy. Hned po ránu si zajdou do místního zelinářství pro vychlazené lahváče, malebně se s nimi rozvalí na trávníku před autobusovou zastávkou a lenivě rozprávějí. Nechávají se okukovat cestujícími, kteří míří kamsi do práce, aby uživili své rodiny, zaplatili státu daně a večer mohli usínat u televize. Zpustlíci na ně občas pohlédnou se vznešeným nezájmem. Jsou velkomyslní. Ubožákům, kteří chvátají otročit povinnostem, se nijak neposmívají, pouze jim jemně naznačují, že pravý luxus tkví jinde. Jednou se na ně řezník odvedle obořil,…