Zemřel Jaroslav Klemeš, poslední z výsadkářů nasazených v protektorátu

Ve věku 95 let v pondělí zemřel generálporučík Jaroslav Klemeš, veterán druhé světové války a  poslední žijící parašutista vysazený v protektorátu. Při této příležitosti odemykáme následující text: 

Tryzna za sedm hrdinů, kteří před šedesáti lety provedli atentát na nacistického bosse Heydricha, přivedla do krypty pražského chrámu i prezidenta republiky. „Význam jejich činu, který sklidil světovou pozornost, spatřuji v tom, že jsme jako země porobená dali najevo, že se dokážeme vzepřít okupační moci,“ řekl Václav Havel. Kulaté výročí atentátu a následné vyvraždění Lidic a Ležáků vrátilo na chvíli do české debaty otázku, co pro život společnosti znamená statečnost a láska ke svobodě u jednotlivých jejích členů.

S otcem v zádech

Dokonalý studijní materiál obou zmíněných ctností poskytuje příběh plukovníka Jaroslava Klemeše (80), jednoho ze tří posledních žijících parašutistů, kteří za války seskočili na území protektorátu. V lednu 1940 pan Klemeš jako osmnáctiletý mladík prchl z protektorátu a po šesti měsíční nebezpečné cestě přes Jugoslávii a další země se dostal do Anglie, kde se okamžitě zapojil do nově zformované Československé armády. Po radistickém kurzu se přihlásil jako dobrovolník na vysazení do Čech - a v únoru 1945 se opravdu se třemi kamarády snesl na zasněženou louku u Nasavrk, kousek od vypálených Ležáků. „Cíl byl jasný: najít pár bezpečných míst na shoz zbraní,“ vzpomíná pan Klemeš.

„Podařilo se nám to a za několik týdnů už RAF zasypávala protektorát municí.“ To, že mu přitom kdykoli hrozila smrt, si mladý voják nepřipouštěl. „Němci mi na Pankráci gilotinou popravili tatínka za to, že pomáhal Židům utíkat z protektorátu. Kdybych do toho nešel, připadal bych si vedle jeho oběti jako zbabělec,“ říká pan Klemeš. „Navíc jsem se styděl za spoluobčany, kteří po atentátu na Heydricha davově vyjadřovali hajlováním Němcům loajalitu. Chtěl jsem jejich chování alespoň nějak odčinit.“ Ačkoli během války riskoval Jaroslav Klemeš kvůli osvobození Československa život, po komunistickém puči strávil jako západní odbojář léta v kriminále a v táboře nucených prací a na „svobodě“ jej pak čekalo živoření občana druhé kategorie.

Zasloužené satisfakce se Jaroslav Klemeš nedočkal ani dlouhé roky po listopadu 1989. Ani jedna demokratická vláda si na něj nevzpomněla s medailí za hrdinství. Teprve před dvěma týdny napravil ostudné manko alespoň trochu ministr Jaroslav Tvrdík, který panu Klemešovi udělil záslužný kříž. Mnozí plukovníkovi druzi se však podobné pocty nikdy nedočkali a zemřeli v naprostém zapomnění. „To mě moc trápí,“ říká k jejich osudu Jaroslav Klemeš. „Ještě víc mě však trápí, jak malou cenu má pro zdejší lidi to, za co jsme celý život já a mí kamarádi bojovali. Ta davová volba komunistů při letošních volbách dává najevo, že lidi tady si neváží demokracie.“

Chci to napravit

Co vlastně hrdinové jako pan Klemeš znamenají dnes pro zdejší lídry - ať už v uniformě nebo v obleku? „Věděli, že jdou na smrt. Přesto neváhali ani vteřinu. Zaslouží si hlubokou poklonu a obdiv,“ říká velitel letecké základny v Náměšti nad Oslavou Jan Vachek. „Kdo z nás ale ví, když se vysloví jejich jména, o koho jde? Téměř nikdo!“ dodává hořce. Podobně to vidí i předseda zahraničního výboru českého sněmu Lubomír Zaorálek (ČSSD): „Komunisté se pokusili zašlapat jejich životy do prachu. A my jsme je z toho prachu po listopadu nedokázali zvednout a očistit. A přitom žijeme jen díky tomu, co pro nás tito pánové udělali.“ Tak špatné to ale přece jen není. Například některé střední školy mají o setkání svých studentů s parašutisty a odbojáři velký zájem.

„Nedávno jsme byli třeba v Mladé Boleslavi a tamní studenti nás nechtěli pustit domů,“ říká Václav Straka z Československé obce legionářské. „Předtím jsme měli přednášku na pražském výstavišti a doslova mě mile šokovalo, kolik mladých lidí tam přišlo.“ Jeho slova potvrzuje i učitelka dějepisu Eva Málková z Gymnázia F. X. Šaldy v Liberci. „Moje studenty tato část historie přímo fascinuje. Proto s nimi každý rok jezdím do Prahy do krypty, kde parašutisti padli. Letos jsem měla otázku výsadkáři i u maturitní zkoušky,“ říká Málková. To, že se parašutisté pomalu dostávají do povědomí stále více lidí, potvrzuje vojenský historik Eduard Stehlík, který k poctě výsadkářů připravil v žižkovském muzeu Historického ústavu Armády ČR výstavu Atentát přibližující okolnosti atentátu na Heydricha. „Na výstavu chodí denně desítky návštěvníků. Jezdí sem i školy až z druhého konce země,“ říká historik. „Někteří učitelé si sem dokonce udělají výlet týden před tím, než přijedou s dětmi, aby byli v dokonalém obraze.“

Podle bývalého ministra obrany Miloslava Výborného (KDU-ČSL) byli parašutisti hrdinové, kteří všem ukázali, jak se má člověk v těžkých dobách chovat. A proč je tedy za jejich odvahu nevyznamenal? „Když jsem přišel do úřadu, zjistil jsem, že chybí příslušné rezortní řády. Tak jsem dal rozkaz, aby se tato chyba napravila. A pak už jsem to nestihnul. Chci to ale nějak napravit, tak s nimi alespoň udržuji kontakt. Například teď v neděli jsem se sešel s panem Klemešem v Ležácích a jen tak si s ním povídal.“ Na území Protektorátu Čechy a Morava bylo mezi roky 1941 a 1945 vysazeno šestatřicet parašutistických skupin, jež tvořilo sto jedna mužů. Polovina z nich na své misi zahynula. Jednou ze skupin, která svůj úkol zdárně splnila, bylo čtyřčlenné Platinium s vysílačkou Anna, kterou ovládal radista Jaroslav Klemeš.