Když před rokem mediální magnát Silvio Berlusconi sestavoval po volebním vítězství novou vládu, bývalý levicový premiér Massimo d'Alema mu zaprorokoval: „Budete mít v Evropě tvrdý chléb, populistická pravicová vláda zůstane izolována a Itálie za to bude muset zaplatit velkou cenu.“ Berlusconi měl jediného spojence, španělského premiéra José Maríu Aznara. Londýn, Paříž i Berlín, nemluvě o malých severských demokraciích, se na nově příchozího dívaly s nedůvěrou. A dnes? „Levice je v celé západní Evropě v krizi, protože nechápe potřeby občanů,“ řekl na adresu obratu k pravici na kontinentě Berlusconi. „Musela odejít z vlády ve Francii, Portugalsku, Nizozemsku i Dánsku. A není vyloučena změna ani v Německu. Proroctví o izolaci Itálie splasklo jako celá řada dalších lží o mé osobě i vládě,“ dodal. Berlusconi se ale nepovažuje za představitele populistické pravice, a proto se od nových hnutí distancuje. „Moje strana Vzhůru, Itálie je jedním z pilířů Evropské lidové strany,“ hájí se často italský premiér – uskupení, na které poukazuje, sdružuje konzervativce v evropském parlamentu ve Štrasburku.
Nediskutujte a pracujte
Další strana z jeho vládní koalice, pravicová Národní aliance, se snaží o vymazání stop své postfašistické minulosti. Její lídr a vicepremiér Gianfranco Fini nedávno prohlásil, že se „ztotožňuje s ideály hnutí odboje za II. světové války“. Předseda Rady italských židovských obcí Amos Luzzatto to přivítal, ale dodal, že "zdaleka ne…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
