Mimochodem

Mnohé úkazy předvolebního provozu budí podivení, možná však patří k normální politice. Nevím, zda opravdu vím, jak má politika vypadat, neboť se mi až dosud ukazovala v dosti výstředních podobách. Podstatou té nejstarší, jakou pamatuji, byla výzdoba. V oknech mateřské školy se třepetaly vlaječky a my kresebně oslavovali vítězství pracujícího lidu. V prvních letech na základní škole vrcholil chruščovovský aktivismus nesčetnými manifestacemi za mír a proti americkému imperialismu. Dnes už mi splývají v jediné předlouhé procesí k poctě zbrusu nových světců a mučedníků, kteří nesli exotická jména jako Lumumba, Ben Bella nebo Ben Barka. Svou troškou jsme tehdy přispěli k zhroucení světové koloniální soustavy. Skandováním populárního hesla „Cuba sí, Yankee no!“ jsme zase upevnili postavení Fidela Castra natolik, že se u moci udržel dodnes. Castro se nám moc líbil, brzy mu však začal konkurovat John F. Kennedy, fešák úplně jiného typu, a třída se rozdělila do dvou táborů. Zřejmě však nešlo ani tak o politiku jako o vousy, neboť se oba tábory později podobně rozešly v otázce, zda fandit Matuškovi, nebo Gottovi. Tvář politiky se začala měnit, když jsme dospěli k pubertě. Slavnostní inscenace masového nadšení či pobouření vystřídaly v druhé polovině šedesátých let besedy a polemiky, v nichž komunisté s lidskou tváří hravě vítězili nad těžkotonážními soudruhy. Těm však zanedlouho přijely na pomoc ruské tanky a žádné průvody nepomohly. Nový politický styl byl postaven na kádrování,…