Bezmála čtyři roky nás už dělí od chvíle, kdy v minulých volbách sice vyhrály programově si blízké strany pravice, ale moci se nakonec ujala menšinová vláda sociálních demokratů. Stalo se tak díky zcela unikátní dohodě známé pod jménem opoziční smlouva. V ní se dvě nejsilnější strany dohodly na rozdělení moci a vlivu a z politického života České republiky vymazaly jednu z fundamentálních institucí demokracie: funkční, upřímnou opozici. V čase blížících se voleb je dobré si všechny tyto věci znovu projít a porovnat je se stávajícími nadějemi či danostmi.
Nechte je dozrát
Ještě než se dostaneme k povolebním vyjednáváním, připomeňme si dvě okolnosti. Tou první, jak v časovém, tak i významovém smyslu, byl bezesporu pád druhé pravicové vlády Václava Klause. Nejsilnější strana tehdejší koalice – ODS – totiž nepřežila skandál kolem svého neprůhledného financování zakonspirovanými sponzory a počátkem roku 1998 se rozlomila na dvě znepřátelené části. Členové tábora vedeného Janem Rumlem požadovali radikální stranickou očistu a rezignaci Václava Klause na post předsedy. V táboře číslo dvě tvořeném samotným předsedou Klausem a jeho věrnými se naopak mluvilo o zradě, ráně dýkou do zad a „sarajevském atentátu“. (Ruml totiž výzvu ke Klausově rezignaci zveřejnil až v okamžiku, kdy šéf odjel na služební cestu do Sarajeva.) Na kongresu ODS v Poděbradech získal Klaus drtivou podporu a rumlovci byli ze strany vyštípáni. Vznikla Unie svobody. A…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
