Ve většině starých mýtů hrály ústřední roli metamorfózy - zázračné proměny, při nichž kameny ožívaly, lidé se měnili ve stromy či ptáky a božstva nacházela svá ztělesnění v potůčcích, hájích nebo dokonce v obyčejném dešti. Později prošla v Evropě zásadní proměnou sama mytologie, když ztratila původní jednotu a rozložila se na rozličné nauky a uměny. Básník Ovidius, jenž ve vrcholné éře antického Říma vložil do svého rozsáhlého eposu Metamorfózy stovky příběhů o bájných proměnách, se už netvářil jako šaman nebo velekněz, ale jako zábavný vypravěč bizarních historek. I nejvlivnější novodobý mýtus o proměně, který sepsal Franz Kafka v době, kdy se na bojištích první světové války hroutil starý svět, vypadá na první pohled beletristicky. Obchodní cestující Řehoř Samsa se jednoho rána probudí jako velký, hnusný brouk. I v nestvůrné podobě zůstává sám sebou, přemýšlí navyklým způsobem, snaží se k okolí chovat co nejohleduplněji, jenže rodině, kterou až dosud živil, překáží. Budí odpor, pohrdání a nenávist. Všem se uleví, když po čase chcípne. V Čechách Kafkovy éry kvasila nenávist a tisk se překonával ve vykreslování co nejodpornějších „obrazů nepřítele“, kterého Češi spatřovali v Němcích, Němci v Češích a oba národy v Židech. Už tehdy se rodilo přesvědčení, že tak hnusné tvory, jimiž jsou ti druzí, je třeba vyhnat nebo vyhubit. Samsa je líčen jako starostlivý, úzkostlivě pořádný, poněkud bezbarvý jedinec, což ostře kontrastuje s jeho novou vnější podobou. Svou nestvůrnost v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu