Nikdo nepředpokládal, že se již v těchto volbách stanou přirozenými spojenci ODS a KSČM. Zní to absurdně, nelogicky, provokativně? Jistě. Ale je tomu tak a patří to k důsledkům experimentu, který jeho tvůrci nazvali opoziční smlouvou.
Ve víru politických vášní
Ve volební kampani 2002 strany soutěží kvalitou svého marketingu, programy přitom zůstávají stranou. Bojují tedy o většinového voliče, který podle jejich názoru příliš nemyslí a rozhoduje se podle okamžitých sympatií, případně podle nálady, ovlivněné reklamou. Když strany zapomenou na program, nemusí to ještě znamenat, že voliči opravdu nemyslí. Určitě to ale je důkaz toho, že příliš nemyslí sami politici a právě oni se mohou rozhodovat podle nálady. Nejsilnější emoce politiků vyvolává boj o moc. Volby a povolební jednání přece určují jejich pozici v mocenské pyramidě na příští čtyři roky. Pokud jim nezáleží na programu a myšlenkách, které jsou v něm obsaženy, politickým emocím podlehnou bez velkého odporu. Stalo se tak už před čtyřmi lety, kdy si programoví soupeři ČSSD a ODS rozdělili křesla tzv. opoziční smlouvou. Stejný vývoj povolebních jednání se může opakovat letos a jeho protagonisty nemusí být jen strany opoziční smlouvy. Platí to tím spíše, když programy mají mnohem menší váhu než před čtyřmi lety a strany nemusí hájit prakticky žádné programové principy.
Opři se o Grebeníčka
Letošní volby vyhraje strana, která přeskočí laťku třiceti procent voličských…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
