Poslední úsměv v Bruselu

Miloš Zeman absolvoval poslední cestu do Bruselu jako český premiér. Po boku Romana Prodiho, Güntera Verheugena a George Robertsona nemluvil o hromadném odsunu menšin, nikoho nenařkl z kolaborace a nenarážel v opilosti do dveří. Usmíval se a přesně podle plánu řekl, že Češi chtějí uzavřít vyjednávání s EU ještě letos, že si přejí mít stejný počet míst v Evropském parlamentu jako podobně velké země, a také několikrát zopakoval, že Palestinci mají právo na vlastní stát, jen musí skoncovat s organizovaným terorem na Izraelcích. Dokonce ani Benešovy dekrety nedostaly Zemana do ráže. Evropští poslanci navrhli uklidnit rozbouřené vody (schválili rezoluci, v níž se jen píše, že český právní řád nesmí nikoho diskriminovat) a Zeman souhlasně přikývl. Zkrátka bruselská tečka se Zemanovi povedla. Evropští funkcionáři si proto jednou jeho jméno spojí spíš se svébytnými vtipy, než s bezbřehým urážením sousedů. Jenže o to jde: tato vláda sice přijala stovky evropských zákonů, ale také se jí podařilo dostat sousedské (česko-německé a česko-rakouské) vztahy do největší krize od pádu železné opony. A Evropská unie stojí především na dobrých sousedských vztazích. Premiérovy cesty podobné té poslední bruselské velkou měrou přispěly k tomu, že Česko se zřejmě brzy stane členem Unie, česká politická reprezentace jako taková ale na to ve své drtivé většině má stejně málo jako v roce 1989.