Sázka na rudého koně

Volby do Poslanecké sněmovny jsou za dveřmi a novináři nepřetržitě sledují preference sociálních demokratů, ODS a Koalice. Spekuluje se, jak se ti tři po volbách dohodnou a do jaké míry může dryáčnická kampaň poškodit politické prostředí. Mnohem menší pozornost je věnována straně komunistů. Referuje se o ní nárazově, zpravidla jen jako o spolku dinosaurů, o kuriozitě, na niž se člověk zajde podívat do muzea, aby večer spokojeně ulehl, mumlaje ke své ženě: „To ale muselo bejt tenkrát hnusný, viď?“ Na příkladu KSČM tak jde ukázat, jaké to je, když se podceňuje aktuální nebezpečí.

Lenin v kanceláři

Tuzemský demokratický establishment zřejmě udělal velkou chybu, když v první polovině 90. let nenašel odvahu postavit komunistickou stranu mimo zákon. Česká republika se kvůli nemístné velkorysosti nachází ve schizofrenní a dlouhodobě neudržitelné právní situaci, v níž je propagace komunismu považována za trestný čin, ale v parlamentu přitom sedí poslanci KSČM, kteří se ke zločinné ideologii a totalitnímu režimu veřejně hlásí. Nereprezentují obyčejný extremismus jako svého času Sládkovi republikáni, jakýsi plevel raného kapitalismu, který se vyčerpal a samovolně uschl. KSČM naopak přímo navazuje na předlistopadovou „velkou matku“, má stabilní voličskou základnu, stabilní nenávistnou rétoriku a hlavně preference ve výši kolem patnácti procent. Morálně je to asi stejné, jako kdyby třeba rakouští nacisté zasedali ještě koncem 50. let v zákonodárném sboru. Zpravidla otřesné projevy komunistů v Poslanecké sněmovně přitom představují jen umírněnou tvář strany. Ta pravá se předvádí na oslavách prvního máje, kde se řeční od podlahy a kde se prodávají prolhané knihy totalitních expotentátů a estébáků. Ti vysvětlují, jak nikdy nikomu neublížili a jak se po roce 1989 stali obětí spiknutí. Anebo v rozhovorech pro různé sympatizující plátky, v nichž někdejší svazáci a agenti StB vzpomínají na „pěkná sedmdesátá léta“ a vyprávějí, jak mají dodnes v kanceláři Leninovu bustu. Čeští politici se celá léta spokojovali s tím, že komunisté jsou v izolaci - prakticky to znamenalo, že existenci KSČM ignorovali, nic proti ní nedělali a tím mohutně přispěli k jejímu růstu. Dnes se proto cesta KSČM zpět do reálné politiky rýsuje čím dál zřetelněji. V trvale zablokovaném postkomunistickém politickém systému, kde žádná partaj sama nevytvoří většinový kabinet a kde existuje jen minimální počet případných koalic, je jen otázkou času, kdy po nich někdo sáhne.

Všichni dobří rodáci

Úvahy o spolupráci demokratů s komunisty se objevily už několikrát, naposledy přišel poslanec a severomoravský lídr ČSSD Lubomír Zaorálek s nápadem, podle kterého by v Česku mohli vládnout lidovci a sociální demokraté, opření o KSČM. Myšlenka byla sice odmítnuta lidmi ze Zaorálkovy strany i z KDU-ČSL, ale to zas tak moc neznamená. Co když ČSSD a komunisté získají ve volbách (teď nebo za čtyři roky) většinu a nebudou nikoho třetího potřebovat? Socialisté by pak, vedeni lákavou, ale naivní představou o vděčném a tudíž poslušném partnerovi, mohli rychle změnit názor. Všeobecně deklarovaná nepřijatelnost komunistů je totiž už dnes relativní. K zásadnímu prolomení izolace došlo před několika týdny, kdy šéfové všech stran přijali trapné prohlášení na obranu Benešových dekretů a přizvali KSČM do umělého bloku národní jednoty. Předsedkyně Unie svobody Hana Marvanová to po jednom setkání s prezidentem v Lánech vysvětlovala dost kouzelně: Koalice prý komunisty přizvat nechtěla, nesouhlasila s takovým postupem, za všechno může ministr zahraničí Jan Kavan. Marvanové zřejmě ani na mysl nepřišlo, že koaliční předáci se mohli prostě sebrat, odejít a nic nepodepisovat. Zaorálkův návrh může být podepřen myšlenkou, že se s komunisty v české sněmovně tak jako tak bude muset něco dělat. Pokud tedy neprovozují nic vysloveně protizákonného, lze jim dát odpovědnost, neizolovat je, ale naopak vtáhnout do normálního politického života. Tím se budou kultivovat. Zaorálek pro jistotu podmiňuje jakýkoli kontakt tím, že se komunisté přihlásí k myšlenkám evropské integrace a vzdají se nostalgie po „státním kapitalismu“. První požadavek je do budoucna zjevně splnitelný, protože Miroslav Grebeníček dnes říká: „Inklinuji k celoevropské integraci, ale chci, abychom si podrželi jisté prvky suverenity.“ Grebeníček volí ve jménu příští spolupráce osvědčenou politiku „říkejme každému, co chce slyšet“. Se státním kapitalismem to rovněž nemusí být tak horké.

ČSSD: Pracujte s námi

Nápad polepšit KSČM při společné práci je nebezpečný především z toho důvodu, že komunisty nepřípustným způsobem toleruje. Nežádá totiž omluvu za minulost a celkovou změnu postoje k předlistopadové době. Taková spolupráce ale znamená založit politickou aktivitu na amorálnosti, což nemůže přinést nic dobrého. Jak by třeba ČSSD mohla mít za partnery komunistické předáky, kteří srovnávají Klementa Gottwalda s Václavem Havlem a Severoatlantickou alianci považují za spolek zločinců? Jak by mohla vycházet s lidmi, kteří na otázku, zda se někdy postaví čelem k politickým vraždám, jež spáchali jejich předchůdci, odpovídají protiotázkou, zda se současný režim postaví čelem k vraždám podnikatelů a k rozkradení země? Podobné výroky dosvědčují naprosto pokřivený hodnotový systém a zvrácené politické myšlení - tolerovat je znamená rozbíjet základy zdejší demokracie. Kultivovat komunisty při společné práci si snad může dovolit silná demokratická společnost a silná strana s dlouhou tradicí. ČSSD taková určitě není. Miloš Zeman svou náklonností k Miroslavu Šloufovi a k dalším exkomunistickým funkcionářům mohutně posílil pocit, že normalizační komunismus nebyl vlastně nic tak hrozného a že praktiky premiérových blízkých spolupracovníků, které vycházejí z minulých zkušeností (viz třeba jen dikci a myšlenky proslulé Akce Olovo), se dají i dnes vhodně využít. V ČSSD navíc nerušeně působí lidé jako poslanec Miloslav Kučera, který psal před listopadem režimní posudky na písňové texty, ani náznakem se za to nestydí a jeho kolegům to nijak nepřekáží. Spolupráce ČSSD s komunisty by proto asi nepřinesla zcivilizování Grebeníčkovy společnosti, ale daleko spíš splynutí postojů nebo komunizaci ČSSD.

ODS: Půjčte nám téma

Nejen ČSSD, ale také ODS a další strany by se měly chovat tak, aby komunistům vytrvale nenahrávaly. Například boj proti cizincům, němectví či katolíkům a obhajoba údajně ohrožených národních zájmů patří k základům politiky KSČM stejně jako náklonnost k různým diktaturám a autoritářským režimům, od Číny až po Kubu. Když si stejné věci osvojí ostatní strany, tak KSČM legitimují tradiční postoje. ODS minulý týden představila jako další část předvolebního programu tvrdý postup proti přistěhovalcům. Podpořila zajímavou teorii: nebezpečného tématu přistěhovalců a azylantů se musíme chopit dřív, než to udělají extremisté. Tahle představa je neuvěřitelně naivní. Populismus přece nemohu odstraňovat tím, že ho převezmu, protože jsem lepší než jeho původní nositel. Zafunguje to jediným způsobem: dám tím původnímu nositeli za pravdu, a co je nejhorší, přispěji tak k dalšímu snížení hranice společenské přijatelnosti extrémního populismu. Úvahy socialistů a nacionální kampaň ODS tak mají jedno společné. Jejich pomocí rostou šance komunistů při volbách i při následujících debatách o sestavení nové vlády. Pokud se tedy obě velké strany nevzpamatují, KSČM definitivně vystoupí z klatby a získá významný vliv na českou exekutivu. Nebude to návrat předlistopadových časů. Potvrdí se tím ale vratkost základů zdejší demokratické kultury a otevřou dveře do sklepa, který měl zůstat uzavřen.

Autor je redaktorem BBC.