Přítel, který selhal

Rusko dostalo minulý týden v Reykjavíku právo spolurozhodovat o plánech a aktivitách NATO. Pravda, ruský hlas nemusí členové vyslyšet, protože může být vetován. Na rozdíl třeba od českého hlasu, který může zablokovat jakékoli rozhodnutí NATO. Smlouva mezi NATO a nástupcem někdejší říše zla je přesto zlomová a výrazně ovlivní další práci i vývoj Aliance. Strategická pozice Ruska vzroste možná i na úkor stávajících členů. Zvlášť budou-li se chovat jako teď Česká republika.

Samozřejmá spolupráce

Vstup do NATO je největší úspěch české politiky po listopadu 1989. Postoje tuzemských politiků přitom říkají něco jiného: role ve spolku devatenácti spojenců je zcela na okraji jejich zájmu. Pokud vůbec o Alianci mluví, zmiňují její vojenský rozměr a naprosto opomíjejí její obecnější, politický význam. Premiér Miloš Zeman letos ani jednou o našem vztahu k NATO nepromluvil. Také ministr zahraničí Jan Kavan o pozici Česka v rámci Aliance zarytě mlčí. O NATO tak občas promluví jen ministr obrany Jaroslav Tvrdík, který opakovaně zdůrazňuje, že nás spojenci kritizují za nedostatečnou reformu armády a chválí za účast na společných misích. Dohromady to dává dost zoufalý obraz. Účast v mírových misích v Kosovu a válce proti terorismu totiž není pro českou pozici v NATO příliš důležitá. Na účast na válečné operaci jsme mohli být pyšní v roce 1991 - jako účastníci války v Perském zálivu. Tehdy bylo po čtyřiceti letech československé podpory totalitních režimů…