Katolická církev je na světě dva tisíce let, tedy podstatnou část civilizovaných dějin této planety. Přežila různé rozkoly a úpadky, jakož i to, že jí z kdysi velké říše zbyla jedna čtvrť v Římě. Coby hierarchická instituce se musela vypořádat s nástupem demokracie. Pouštěla se do křížku s nacionalismy a ideologiemi fašismu či socialismu. Někdy se jí to podařilo, jindy klopýtla v rozhodujícím okamžiku. Papež Lev XIII. vydal v roce 1891 encykliku Rerum Novarum, dodnes považovanou za jeden z prvních textů, který rozeznal totalitní podstatu komunismu. Ovšem jeho pozdější nástupce Pius XII. nedokázal podobně hlasitě odsoudit nacistické vyvražďování Židů.
Lidé se řídí po svém
Obě tyto polohy, morální triumf i selhání, církev zažívá během pontifikátu papeže Jana Pavla II., který se hlavou církve stal v roce 1978. Projevil se jako charizmatický muž, ochotný cestovat do vzdálených končin světa a omlouvat se za zlé činy spáchané církví v minulých dobách. Podává ruku „lidem dobré vůle“ a snaží se je oslovit jejich rodným jazykem. Není pochyb o tom, že jeho promluva k milionu poutníků v Polsku v roce 1979 přispěla k pádu komunismu a skončení studené války. Do moderní, či lépe řečeno postmoderní doby po pádu berlínské zdi církev vkročila s kreditem. Zdálo se, že zaplní pole vyklizené po kolapsu ideologií. To se však nestalo. Namísto evangelia se stále více prosazuje individualismus, církví kritizovaný za svou zaměřenost na spotřebu a kult těla. Místo víry v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
