Česká republika má za sebou poprvé v dějinách vládu menšinového jednobarevného kabinetu. Sociálnědemokratické vládě se podařilo nastartovat ekonomiku a přitáhnout zahraniční investory. Posunula zemi i blíže k Evropské unii. Na druhé straně se společně s ODS pokusila o omezení nezávislosti médií, České národní banky, pravomocí prezidenta a o účelovou změnu volebního systému. Rozdělením moci s hlavním ideologickým rivalem pak srazila opět na kolena sotva vznikající politickou kulturu této země.
Umrtvení politiky
Uplynulé čtyři roky se z politického hlediska jednoznačně točily kolem světové rarity tzv. opoziční smlouvy. Ta před téměř čtyřmi lety umožnila vítězným sociálním demokratům sestavit jednobarevnou vládu. U moci ji pak držela ODS, která za to získala řadu parlamentních postů, místa v dozorčích radách a především pak podporu pro své návrhy na omezení pravomocí prezidenta, nezávislosti centrální banky a na změnu volebního systému z poměrného na většinový. Ústavní soud ovšem většinu smluvněopozičních vynálezů později zrušil. Dohoda tandemu ČSSD-ODS umrtvila českou politickou scénu především proto, že zaškrtila zásadní vynález demokratického systému: vládní opozici. Sociálnědemokratický kabinet se nemusel bát svého pádu, protože ODS se v opoziční smlouvě zavázala, že mu nikdy nevysloví nedůvěru. Tlak spojeného kolosu dvou nejsilnějších stran a jejich snaha prosadit zákony omezující politickou soutěž vedla ke spojení lidovců s Unií svobody, DEU a ODA do čtyřkoalice. Tento spolek se však půl roku před volbami rozpadl poté, co jedna ze stran – ODA – nedokázala vyřešit svůj sedmdesátimilionový dluh. Unie svobody se spojila s DEU a následně pak s lidovci vytvořili Koalici. Všechny předvolební průzkumy ukazují, že do sněmovny se dostane pouze již zavedená čtyřka: ODS, ČSSD, Koalice a KSČM. Samozřejmě, že je tu možné překvapení, ale zatím si ho téměř nikdo nepřipouští. Zvláštností letošních voleb je fakt, že všechny demokratické strany jsou ochotny jít do vlády s kýmkoli. Ve hře jsou tedy velké pravo-levicové vlády (ČSSD+ODS), pravicové vlády (ODS+Koalice) a středo-levicové vlády (Koalice+ČSSD). Nepředpokládá se totiž, že by nějaká strana získala přes padesát procent hlasů a vytvořila tak jednobarevný kabinet většiny.
S kým do Evropské unie
Klíčovým bodem, kolem kterého by se mohly lámat povolební koalice, je vstup do Evropské unie. K rozšíření by mohlo dojít do dvou let, a i proto bude příští vláda pro Česko velmi důležitá. Veřejné mínění se na věc dívá následovně: podle únorového výzkumu CVVM se pro vstup do EU vyslovuje 48 procent Čechů a proti je necelá pětina. Zbytek zatím neví. A jak se k integraci stavějí zdejší politické strany? Sociální demokracie za čtyři roky vládnutí ukázala, že vstup do Unie je skutečně její priorita. Vyjednavačům už zbývá uzavřít jenom pět přístupových kapitol. A to hospodářskou soutěž, zemědělství, dopravní a regionální a rozpočtová ustanovení. Co ale vláda nedokázala téměř vůbec, je vysvětlit veřejnosti klady vstupu. Pokud jde o druhou nejsilnější parlamentní stranu ODS, je to se vstupem komplikovanější. Strana Václava Klause sice vstoupila do kampaně s heslem ODS volí EU, ale to je tak všechno. Už slavným se stal výrok předsedy Klause, že svým voličům „nedoporučí“ v referendu hlasovat pro vstup do Unie, pakliže nám EU nezajistí záruku nedotknutelnosti Benešových dekretů. Ještě příznačnější je ale jeho méně citovaný proslov k úspěchu Le Pena ve Francii. „My dobře víme a říkali jsme mnohokrát, že urychlená, nadměrná, nepřirozená, uměle tolerovaná unifikace Evropy je násilím, které vyvolá tentokráte skutečný nacionalismus.“ Komentátoři se shodují, že nechuť ODS k vstupu do Unie je už naprosto zřejmá. Čím dál tím více se tak přibližuje názorům komunistů, kteří také Unii odmítají. Koalice je verbálně zřejmě největším nadšencem pro integraci, ale u slov také končí. Zatím nedokázala být natolik slyšitelná a argumentačně zajímavá, aby přilákala veřejnost.
Co s reformami
Uplynulé volební období mělo podle slibů ČSSD přinést značný posun ve školství. Za čtyři roky se toho ale příliš nezměnilo. Podle sociologa Iva Možného má zde jen šedesát procent patnáctiletých až devatenáctiletých šanci studovat na nějaké střední škole (v EU je to o třicet procent víc). A možnost studovat na vysoké škole dostane pouze pětatřicet procent maturantů (mezi 29 zeměmi OECD je na tom hůře jen Turecko a Mexiko). Vláda také naprosto selhala ve zvyšování mezd učitelů, které před volbami slibovala. K žádnému posunu nedošlo. V oblasti justice došlo k několika reformním krokům. Svědčí o tom i poslední hodnotící zpráva Evropské komise, která napsala: „Reforma soudnictví nabrala na obrátkách.“ Podle komise byla důležitá změna trestního řádu. V parlamentu se také podařilo prosadit i zrychlené řízení pro méně závažné trestné činy. Zato ve zdravotnictví téměř k žádnému posunu nedošlo, čehož si všímá i již zmiňovaná zpráva EK: „Nutná reforma systému zdravotní péče a zejména jeho financování významně nepokročila.“ Stejně nepokročila ani reforma důchodového systému, což je podle všech partají zásadní úkol, který čeká příští vládu. Česko učinilo za vlády opoziční smlouvy i několik kroků zpátky. Za prvé tu proběhly nejsilnější snahy o omezení nezávislosti médií. V případě České televize to dokonce vyvolalo stotisícovou demonstraci na Václavském náměstí. Obě hlavní strany se po celou dobu snažily dostat veřejnoprávní média pod svou kontrolu. Totéž se pokusily učinit s centrální bankou a nepřímo i s volebními výsledky, když chtěly zavést takový volební systém, který by vyhovoval pouze velkým stranám. Došlo i k několika snahám omezit občanskou společnost, aby se nemohla vyjadřovat k stavbám s vlivem na životní prostředí. Vláda ale sama o sobě ještě ukázala, jak si představuje průhlednou soutěž. Odmítala totiž vypisovat (a to i přes kritiku Evropské komise) veřejné tendry na několikamiliardové zakázky a vyvolávala tím podezření z korupce. Ačkoli před volbami vláda slibovala, že právě s korupcí zamete, nic takového se nestalo. Naopak v korupčním žebříčku Trans-parency International jsme klesli na devětačtyřicáté místo na světě.
Pod kontrolou
Pokud jde o ekonomickou oblast, tak hlavní předpověď Miloši Zemanovi vyšla: zatímco při jeho nástupu k moci byla ekonomika v recesi, dnes prožívá solidní vzestup. Hrubý domácí produkt se dotkl dna v roce 1998 (-2,2 %), předloni se vrátil k růstu a minulý rok tuzemský HDP (3,6 %) patřil ve stagnující Evropě k nejvyšším; ve zdejším regionu překonalo Českou republiku pouze Maďarsko. Po celou dobu inflace zůstala pod kontrolou, což je spíše zásluha centrální banky než vlády. Hladina spotřebitelských cen se v posledních třech letech nezvedala víc než o 4 % a podle dosavadních odhadů by pod touto hranicí měla setrvat letos i napřesrok. Prosperitu by měl v peněžence pociťovat každý– platy rostou rychleji než ceny. V roce 1998 byla průměrná měsíční mzda 11 818 korun, loni už dosahovala 14 642 korun. Nejlépe placenými obory jsou počítačové technologie, bankovnictví a letectví, mírně pod průměrem zůstává zdravotnictví (loni 13 356) a školství (12 446), žebříček uzavírá zemědělství a textilní a oděvní průmysl. Navzdory příznivému číslu o stavu ekonomiky zůstává poměrně vysoká míra nezaměstnanosti, v současnosti je na úřadech práce evidováno kolem 470 tisíc lidí. Za vlády ČSSD se tedy obnovil hospodářský růst, ale paradoxně přibylo i lidí bez práce – o 200 tisíc. Menšinový kabinet za celou dobu neprosadil výraznější zvýšení daní. Navzdory opakovaným pokusům prošlo pouze zvýšení spotřební daně z cigaret a pohonných hmot, které přiblížilo české sazby úrovni Evropské unie. Vláda při hledání podpory pro rozpočet na rok 1999 naopak odkývla návrh Unie svobody, kterým se úplně rušila nejvyšší sazba daně z příjmu fyzických osob. I milionáři tak dnes odvádějí státu nejvýše 32 %. Přesto stát za Zemana přerozděloval mnohem víc peněz než za Klause – jednak si je bral na dluh, jednak utrácel mimořádné příjmy z prodeje státního majetku. Sociální demokracie ani jednou nesestavila rozpočet jako vyrovnaný. Na pokrytí schodků jí sněmovna dovolila vydat dluhopisy, proto zadlužení státu stoupalo enormním tempem, od prosince 1998 do prosince 2001 se takřka zdvojnásobilo – na 345 miliard korun. Celkový veřejný dluh, zahrnující i ztráty obcí, zdravotních pojišťoven apod., dosáhl 404 miliard čili 18,8 % HDP. Naštěstí je tedy stále hluboko pod úrovní, jakou připouštějí tzv. maastrichtská kritéria Evropské unie, tj. 60 % HDP.
Privatizovaná konkurence
Vzhledem k nutnosti naplnit státní pokladnu vláda spustila rozsáhlou privatizaci. Jednoznačným úspěchem byl prodej bank. Zemanova vláda postupně našla v zahraničí nového vlastníka pro všechny hlavní peněžní domy: Československou obchodní banku, Českou spořitelnu a Komerční banku. V roce 2000 stát uvalil nucenou správu na třetí největší banku IPB a během tří dnů ji prodal Československé obchodní bance. O mnoho větší rozpaky vzbudila privatizace průmyslu. Za úspěšnou akci lze považovat jen prodej plynárenství: německý koncern RWE vyhrál soutěž nabídkou mimořádně dobré ceny 4,1 miliard eur. Při prodeji petrochemického holdingu Unipetrol vláda odmítla vítěznou britskou Rotch Energy a dala přednost takřka o tři miliardy levnější nabídce českého holdingu Agrofert (11,75 mld.; dosud neschváleno antimonopolním úřadem). ČEZ se vládě kvůli nereálným očekáváním prodat nepodařilo a kvůli nízkým nabídkám odložila také prodej Českého Telecomu. Vláda a parlament pustily konkurenci do dosud monopolních odvětví: telekomunikací, elektroenergetiky a plynárenství. Stát však většinou využil nejzazší limity, jaké připouštějí směrnice Evropské unie. Rozsáhlá novela obchodního zákoníku posílila práva menšinových akcionářů, zpřesnila pravidla pro fúze a zvýšila odpovědnost statutárních orgánů. Nový bankrotový zákon posílil pozici věřitelů. Zemanův kabinet také rozšířil a uzákonil systém investičních pobídek vzniklých za Tošovského vlády. Velcí investoři mají nárok až na desetileté daňové prázdniny, pozemky zdarma a dotace na rekvalifikaci a na tvorbu pracovních míst. Takto se podařilo přitáhnout například konsorcium Toyota/Renault či výrobce spotřebitelské elektroniky Philips a Matsushita. Česká republika loni získala osm z 36 největších evropských investic. Zatím v nich převažují dělnická místa, stát se chce nyní zaměřit na podporu služeb, výzkumu a vývoje.
Rámeček
Volební preference agentury STEM (duben 2002)
Politický subjekt: (údaje v %)
Občanská demokratická strana (ODS) 24,5
Česká strana sociálnědemokratická (ČSSD) 22,4
Koalice 16,2
Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) 14,4
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
