Osude, staň se

Prezidentské volby ve Francii měly odpovědět na otázku, zda si Francouzi přejí, aby zemi vládla dalších pět let levice, anebo pravice. Přání voličů se podle teoretiků moci mělo v praxi odrazit tak, že si zvolí do čela státu a o měsíc později také do parlamentu zástupce jednoho a téhož politického tábora. Přítomnost Jeana-Marie Le Pena v druhém kole boje o prezidentské křeslo a totální vyřazení levice ale pořádně zamíchaly kartami všem vykladačům budoucnosti. Volba hlavy státu neodpověděla na zmíněnou otázku a navíc zanechala celou řadu otazníků nad výsledkem parlamentního klání, o které nyní běží.

Nebezpečí jménem Le Pen trvá

Jacques Chirac si může gratulovat hned k několika „rekordům“. V prvním kole voleb získal nejméně hlasů ze všech prezidentů páté republiky, kteří se ucházeli o znovuzvolení – jen 19,2 %. O dva týdny později naopak utržil historické maximum – 82,15 %. Může se pochlubit také tím, že lístek s jeho jménem hodily do volební urny tři čtvrtiny stoupenců levice. O takové důvěře si mohl nechat zdát i guru poválečné Francie Charles De Gaulle. Jenže právě o důvěru veřejnosti se Chirac nemůže opřít. Jak trefně poznamenal lídr socialistů François Hollande: „Chirac nebyl zvolen kvůli svému programu, ale kvůli zajištění stability institucí v zemi.“ Podpora jeho osoby jenom proto, aby byla postavena hráz proti Le Penovi, Chiraka neutralizovala. Francouzi si jím zvolili „pouze“ zachování demokracie. Výběr ideologie a programu je…