Mimochodem

Lidé, rodiny, kmeny i národy se odedávna rádi utvrzují ve své nadřazenosti nad jinými zvláštní skladbou potravy. Nejde přitom ani tak o to, co jedí, ale co odmítají. Je příjemné pochutnat si na vlastních specialitách, pokud si však navíc zošklivíme speciality druhých, posune se požitek z materiální roviny kamsi do duchovních sfér, kde není krmeno tělo, nýbrž sebevědomí. Už spolužáci na národní škole se vytahovali tím, co všechno se u nich doma nejí, aby zdůraznili úroveň svých rodin. Z té nejlepší pocházel Ivan, syn hornisty z posádkové kapely, který po vzoru rodičů nejedl drůbež, ryby, skopové, mrkev, celer, těstoviny, rýži, luštěniny, ale svíčkové s knedlíky dokázal spořádat hory. V nejstarších kulturách vycházely stravovací příkazy i zákazy z náboženských předpisů. V podobném, byť revolučně pozměněném duchu propagoval stát ještě koncem padesátých let jídla v kmenovém smyslu česká, v internacionálním slovanská a v sociálním lidová. Zdravověda tehdy rovněž doporučovala pokrmy prosté a vydatné, neboť hubenost stále ještě vyvolávala tuberkulózní asociace. Ivan mohl být opravdu na co pyšný - jeho chutě plně odpovídaly duchu doby a místa. Má prestiž v očích spolužáků propastně klesla, když jsem se bezelstně přiznal, že doma jíme skoro všechno. Kuchyni vládla babička, která pocházela z rodiny polského vyhnance na Sibiři, kde se naučila skvělý bigos i pelmeně, a dědečkova česká rodina ji proškolila v kuchyni hanácké a vídeňské. Maminka si nad pánví občas nostalgicky…