Volby ve střední Evropě mají změřit, kam se region posunul za dvanáct let od pádu komunismu. Politické změny ale nestačí. Střední Evropu určuje její kulturní rámec. A protože ten se nezměnil, politika se automaticky jako kruhem vrací zpět pod vliv stejně nebezpečných myšlenek, jaké ovládaly třicátá léta minulého století.
Chybný přenos
V poslední době se znovu objevilo – a v Česku velmi nápadně – středoevropské pojetí národních zájmů. Tento model vznikl chybným přenosem z anglosaského světa, když se pojem „national interest“ přeložil doslovně jako „národní zájem“. Nikdo si nevšiml, že v tomto smyslu použité slovo „národní“ nemá v anglosaském světě nic společného se významem „etnický“. Podobných chybných přenosů je víc, až se zdá, že pro střední Evropu to je téměř poznávací znamení. Počínaje Wicleffovým učením, jak ho v Čechách převzal Hus, přes přelom 19. a 20. století s šílenstvím rasových teorií Hustona Stewarta Chamberlaina až do nedávné doby, kdy dorazil Hayekův liberalismus. Ten Češi přijali opět s naprostým nepochopením. Každý středoevropský národ také vidí svou existenci jako naprostou tragédii a na každý jiný národ hledí s obdivem. Naposledy to bylo patrné z polemiky, která v minulých týdnech proběhla na stránkách polského deníku Rzeczpospolita, kde se polští intelektuálové Rafal Ziemkiewicz a Andrzej Nowak odvolávají na skvělé úspěchy České republiky. Přes všechno opožděné přebírání anglosaských myšlenek ze Západu, pocity…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu