Hloupý, kdo nebere

Když byl roku 1620 sir Francis Bacon, lord kancléř a nejvyšší sudí Jeho Veličenstva, obviněn svými politickými protivníky z korupce, hájil se tím, že sice bral dary, ale zásadně od obou stran, a pak rozhodoval spravedlivě. Jeho konkurenti však nakonec dosáhli svého. Bacon byl donucen stáhnout se z veřejného života a strávit zbytek svých dnů psaním knih. Nestalo se tak ale proto, že jako soudce bral dary. Dokonce ani proto, že by jeho obhajoba někomu přišla nepatřičná. Byl to jen vedlejší důsledek politické intriky. V té době bylo zkrátka obvyklé, že sudí brali dárky a mnozí se hledáním spravedlnosti ani nezatěžovali. Fakt, že to mohlo posloužit k obvinění, však ukazuje, že právě tehdy se doba počínala měnit.

Ekonomika daru

Nabídnutí daru motivované očekáváním, že bude nějakou protihodnotou opětován, je nejstarší ekonomickou transakcí. Nemohlo ani získat označení korupce, dokud se pokladna státu neoddělila od pokladny královy a dokud platilo, že čí je panství, toho je i právo, takže všechen majetek je vlastně králův, kdyby si ho chtěl vzít. Naše civilizace takto prožila většinu svých dějin a některé další ani žádný jiný stav nepoznaly. Za takové situace nejenom soudci, ale i ostatní, kteří spravují veřejné statky, žijí právě z takových darů. Plat je pro ně jen okrajovou složkou příjmu, pokud vůbec nějaký pobírají. Komunistický režim tento stav, kterému se naše civilizace už několik staletí vzdalovala, vyvlastněním de facto obnovil. Strana opět…