Vášnivá objektivnost Emily Medkové

Právě končící pražská výstava Emily Medkové představuje společně s doprovodným výpravným katalogem na poli české fotografie jeden ze stěžejních počinů několika posledních sezon. Ačkoli Medková nikdy občansky ani umělecky nepatřila k otevřené opozici (legálně vystavovala a psalo se o ní), veškeré veřejné prezentace jejího díla a osoby se do konce 80. let odbývaly velmi opatrně a střídmě. V polistopadových poměrech tato ideologií zapříčiněná zadržovanost padla, nicméně odkaz této fotografky byl dosud představován a zmiňován torzovitě, především jako součást „vyššího celku“, tedy českého poválečného výtvarného umění a jeho surrealistických tendencí. Medková si ovšem svou ojedinělostí rozhodně zaslouží zvláštní pozornost.

Na holičkách

Dílo Emily Medkové (1928–1985) má pozoruhodné postavení a schopnosti. Ve své rané fázi intenzivně vycházelo ze surrealismu a autorka navíc do konce svého života zůstávala v osobním i tvůrčím kontaktu s domácími představiteli tohoto hnutí. Zdaleka ne všechny její práce mohou být označovány za ryze surrealistické. Přesto může právě Medková širšímu publiku sloužit jako „názorný příklad“ toho, co se pod pojmem surrealistická fotografie i surrealistické vidění a vyjadřování vlastně může rozumět. V této „sdělnosti“ Medková stojí z domácích surrealistů nejblíže filmaři Janu Švankmajerovi. Současná expozice ve staroměstském Domě U Kamenného zvonu vyžaduje soustředěného a vytrvalého diváka. Více než tři stovky fotografií,…