Čekání na mandarína

Když se více než osmdesátiletý britský historik Arnold Joseph Toynbee (1889–1975) ve své poslední knize Lidstvo a matka Země ohlíží za časem, který mu bylo dáno prožít, nachází traumatický zlom epochy v srpnu 1914. Ve srovnání s tím, co následovalo, se prý viktoriánské časy zdály být zlatým věkem, a to zvlášť pro středostavovské pamětníky z vyspělých zemí Západu. Euroamerická civilizace tehdy dovršila svou nadvládu nad světem (s výjimkou Afghánistánu a Habeše) a svým hodnotám založeným na helénské i židovské kultuře, římském právu a křesťanské věrouce přisuzovala univerzální platnost. Nejvydatnějším zdrojem civilizačního optimismu byl v roce 1913 úžasný rozvoj věd a technologií, jenže už následujího roku se tyto pilíře západního sebevědomí začaly diskreditovat a hroutit na frontách první světové války. Z odstupu dalších šedesáti let se „zlatý věk“ před první světovou válkou historikovi jeví jako neobyčejně výživný substrát pro bujení zhoubných zárodků budoucích krizí, avšak jejich základní příčiny rozpoznává už v mnohem hlubších vrstvách času. K hlavním patří prudké zrychlení technologického rozvoje. Docházet k němu začalo už v prehistorii někdy před čtyřiceti až sedmdesáti tisíci lety, ale teprve v posledním století ohrožuje samu existenci života na Zemi.

Šifry civilizací

Inspirován příkladem Oswalda Spenglera se Toynbee ve svém celoživotním badatelském díle soustředil především na podrobné zkoumání a porovnávání různých civilizací. V lidských…