I letošní přehlídka nových českých filmů Finále Plzeň (22.-28. 4.) oprášila každoroční otázku, jak vlastně vypadá současná česká kinematografie: je v něčem objevná, nebo spíše průměrná? Podobné úvahy zaměstnávaly porotce, domácí tvůrce i zahraniční festivalové hosty. Zejména u snímků, které se tolik nevztahují ke zdejší filmařské tradici a pokoušejí se reflektovat nová témata a světové trendy (například Šteindlerova Perníková věž či Svátkovi Zatracení), bývá problémem nahodilost postav a jazyka, kterým mluví. Některé postavy jsou reálné, jiné zkarikované. Jedny říkají „držíš to jako prase joystick“ (Šteindler) a druhé mluví v knižních souvětích. Ve srovnání s těmito neduhy pak filmy vycházející z tradice 60. let vzbuzovaly pocit ověřené jistoty. Srovnání obou filmových přístupů ale přineslo zajímavou otázku: je možné donekonečna popisovat zvláštní, anachronický svět, hermeticky izolovaný od současnosti, nebo má český film hledat odvážná a aktuální témata?
Vývozní poetika
Ve filmu Bohdana Slámy Divoké včely, který letos v lednu zvítězil na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu a stal se také nejlepším debutem plzeňského Finále, filozofuje venkovský muž o vertikále a horizontále lidského života, babky popíjejí kořalku, zpívají tu Romové a rozkrádá se hasičská tombola. Postavy jsou vesměs nesmělé, chudé a opuštěné, pohybují se po blátěné návsi mezi telefonními sloupy a troskami traktorů. Trochu sní o velkém světě, ale raději se vracejí domů…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
