Nezúčastněná diagnóza vlastní duše

V novém snímku Petra Zelenky Rok ďábla můžeme vidět scénu, ve které opilý Jaromír Nohavica na pódiu zapomene text a publikum pak písničku dozpívá za něj. Film tak představuje koncert nejen jako společný zážitek, ale i jako společné dílo. Člověk na pódiu kdysi píseň „vytáhl ze vzduchu“ (jak jednou řekl Robbie Robertson o Bobu Dylanovi), lidé ji přijali za svou, stala se jejich majetkem a koncert pro obě strany představuje příležitost to společné vlastnictví sdílet. Písničkář, nebo alespoň jeho převládající typ, představuje autora budoucích „lidovek“ a míra zlidovění sice nemusí vypovídat nic o jeho kvalitách (lidovky skládá zmíněný Dylan i Jan Nedvěd), ale naznačuje úspěšnost písničkářova snažení. V případě Billyho Callahana alias Smoga, který tento pátek vystoupí v pražské Baráčnické rychtě, je ale pravděpodobnost zlidovění některé z jeho skladeb prakticky nulová. Američan, považovaný kritiky za jednoho z nejvýraznějších písničkářů posledních let, totiž svoje skladby ani „nevytahuje ze vzduchu“, ani je nevypouští do nějakého společného prostoru: působí naopak dojmem, jako by byl sám sobě jediným tématem a jediným předpokládaným publikem.

Samota v batysféře

Smog ale zároveň vyvrací představu, posilovanou množstvím soudobých tvůrců, podle níž se posedlost sebou samým v hudbě projevuje především produkováním nekonečného proudu sebestředného a nudného blábolu. Počátkem devadesátých let byl Smog označován za krále stylu lo-fi, pro nějž byly…