NATO před happy endem

Spisovatel Erich Kästner kdysi poznamenal, že teprve po filmovém happy endu přichází opravdový život a problémy. Není od věci připomenout si jeho slova právě teď, když se NATO připravuje na své rozšíření při listopadovém summitu v Praze. Kandidáti členství z Pobaltí a Černomoří totiž dychtivě očekávají právě happy end. I běžný čtenář denního tisku už si přitom musel všimnout, že evropská bezpečnostní politika se potýká s vážnými problémy již teď, kdy ještě vůbec není jisté, zda se kýžený happy end vůbec bude konat.

Štít a meč

Podívejme se na celou záležitost podrobněji. Evropská unie se stále nedokáže rozhodnout, zda své ozbrojené síly považuje za štít Evropy, nebo za meč USA. I tato volba je však pouze zdánlivá. Evropané nemají ani dost rozhodnosti ani peněz k tomu, aby vybudovali ozbrojené síly alespoň přibližně srovnatelné se silami Spojených států. Jsou tudíž odkázáni na NATO. Jenže kde rozhoduje NATO, tam nerozhoduje Brusel, nýbrž Washington. I NATO samotné však bojuje o svou existenci. Již konec studené války Alianci značně oslabil a její eroze dále pokračuje. Jasným důkazem je fakt, že když byli Američané (jako první člen spolku) v září 2001 napadeni, jednal Washington raději na vlastní pěst. Osud NATO je tak názorným dokladem toho, že instituce čerpají svou sílu z uskutečňování principů, které stály u jejich zrodu. NATO je mimořádně úspěšným obranným spolkem. Jeho happy end (rozšíření o bývalé nepřátele) však s sebou může přinést jako…