Všechno hezky pod zámkem

„Utekla jsem do vaší země před krutou válkou,“ vysvětluje osmačtyřicetiletá Čečenka Tamara, proč před čtyřmi lety požádala s patnáctiletou dcerou v Česku o politický azyl. „Zažila jsem otřesné věci - Rusové nám v Grozném zničili dům, postříleli přátele,“ vzpomíná. V Čechách se jí podařilo slepit život a začít znovu. Našla si byt, přihlásila se do kurzu češtiny, dcera začala studovat. Pracně vybudovaná existence ale teď najednou končí: paní Tamara a stovky dalších čekatelů na azyl musí kvůli zpřísnění azylového zákona opustit svůj domov a vrátit se za zeď utečeneckého lágru.

Není to výhodné

Z Grozného uprchla paní Tamara se třemi dcerami krátce poté, co město na podzim 1994 začala okupovat ruská armáda. Pět let se trmácela světem od Ruska až po Spojené arabské emiráty a nikde nemohla zakotvit. Během té pouti někde zaslechla zvěst o vstřícné zemi jménem Česká republika, a tak nakonec v prosinci 1999 přiletěla s nejmladší dcerou (dvě starší zůstaly načerno v Dubaji) na Ruzyňské letiště v Praze. Požádala o politický azyl a putovala do jednoho z deseti místních táborů pro utečence. „Necítila jsem se tam bezpečně. Muži mlátili ženy, ztrácely se osobní věci,“ vzpomíná na lágrový pobyt paní Tamara. Taky proto po pár měsících využila možnosti dané azylantům zákonem a odešla žít mimo tábor. Známí jí pomohli sehnat podnájem v Praze, dcera se tu po čase dostala na střední školu. „Zdálo se mi, že se vše konečně obrací v dobré,“ říká čečenská žena. "Ale…