Vlkodlak v čele bastardů

Hudební fanoušek jako by si dnes mohl vybírat jen mezi čistotou a seriózností. Na jedné straně čerstvě vyprané hadříky vysmátých návštěvníků módních parties, jako alternativa k nim se nabízí principiální a angažovaná špína stoupenců soudobé kultury protestu. Z ležérní, arogantní a egocentrické špíny, která dřív charakterizovala část rokenrolu, se stala pamětnická záležitost, kterou při životě (respektive ve stavu klinické smrti) často udržují kapely nacházející se za zenitem, jejichž staré desky dnes působí jako zdrcující kritika těch nových (viz smutný případ Iggyho Popa). Klasický rokenrolový špinavec - řvoucí chumel pudů, který ve světě vidí především zásobárnu prostředků k intoxikaci a u osob, zvířat i věcí zkoumá především jejich způsobilost k více či méně konsenzuálnímu sexu - je dnes spíše vzácností. Je to škoda, bývala s těmi hochy docela legrace, zvlášť když je člověk pozoroval z bezpečné vzdálenosti.

Vypnout mozek

Současný rock nabízí dost možností pro toho, kdo chce v hudbě najít odraz vlastní existenciální frustrace, příležitostného světobolu nebo i touhy po kráse, ba dokonce vyšším řádu. Písniček, kterými by se myslící a pubertu už dávno překonavší posluchač mohl potěšit ve chvílích, kdy se mu chce vypnout mozek, je však jako šafránu. Newyorčan Jon Spencer patří k těm nemnoha zasloužilým rokenrolovým špinavcům, jimž se podařilo vyhnout se pasti sebeparodie. Nová deska Plastic Fangs jeho kapely Jon Spencer Blues Explosion navíc…