Neprašova škola hrou

I když některá díla sochaře Karla Nepraše připouštějí hodně temné výklady, jsou vždy tak či onak svázána se životem. Poukazují na jeho léčky a trýzně, v sarkastické nadsázce představují jeho nesmyslnost, ale navozují pocit, že ta ubohost a komická trapnost lidského pobývání na světě nikdy neskončí a že v malicherném hašteření, které vrší jedno nedorozumění na druhé, nikdy nepadne poslední slovo. Když předminulý pátek klasik absurdní grotesky v českém sochařství zemřel, jeho smrt všechny obeznámené zaskočila. Své místo na umělecké scéně zaujímal Karel Nepraš tak nenuceně, že se zdálo skoro nevhodné hledat pro něj nějakou příčku v hierarchiích nejvýznamnějších umělců. Jistě k nim patřil, jenže v jeho blízkosti se hierarchické pojímání světa hroutilo. Ironie, která prostupovala celou jeho osobnost, patřila i k nejzřetelnějším znakům jeho díla, jež jako by ani nechtělo být bráno příliš vážně. Sochař je opustil dřív, než se uskutečnila velká retrospektivní výstava k jeho sedmdesátinám a než mu vyšla první monografie. Snad teprve nyní, uzavřené a odpoutané od Neprašovy hravé přítomnosti, prokáže plně svou závažnost jako jedno z nejvýstižnějších svědectví o proměnách ducha pokřivených časů.

Pivní misie

Sochařství na AVU začal Karel Nepraš studovat v roce 1952, kdy se na nedaleké Letné po dlouhých přípravách konečně rozběhly stavební práce na realizaci obřího Stalinova pomníku (školu ukončil dva roky po jeho odhalení). Tak monstrózní příklad…