Mimochodem

Je milé vzpomínat na dávná jara plná neklidu a dychtivého očekávání nevšedních zážitků. Čas, kdy roztává zimní zatuhlost a vzduch se rozechvěje nejen hmyzími křidélky, ale i milostnými přísliby, je odedávna nevyčerpatelným zdrojem lyriky. A když se k stáru hormonální vlnobití ztiší, lze objevit i jiné poetické stránky jara. Například v jarním úklidu. Za nejúctyhodnější pokládá česká veřejnost podle průzkumů povolání lékaře, zatímco uklízečství najdeme na nejnižší příčce. To je vzhledem k nízkým nárokům na vzdělání a odpovědnost celkem pochopitelné, nicméně profese, jež zbavuje kousek světa nečistot a činí z něj trochu snesitelnější místo k životu, má jistě také svůj étos. Kdo byl v dobách normalizace odsouzen k podřadným pracím, kdo uklízel metro, přikládal v kotelně anebo střežil někde na venkově čistotu pramenů, prospíval zemi i národu zřejmě víc, než vítězové ve funkcích. Anebo alespoň méně škodil. Ani domácí uklízení není tak prostoduchou činností, za jakou bývá pokládáno. Lze u něj dokonce rozpoznat dva základní filosofické přístupy. Při prvním se pozornost zaměřuje na povrch, na viditelný líc reality, který lze celkem rychle a efektivně uvést do shody s obecnou představou uklizenosti: nábytek se leskne, kouty jsou vysmýčeny, hřbety knih srovnány a vše nadbytečné, co by se v prostoru zmateně kupilo, je odsunuto mimo dohled kamsi do šuplíků či komor. Víme, že se jednou budeme muset s onou změtí pozůstatků odžitého času nějak vypořádat, vytahat ji z komor, roztřídit…