Dienstbier komisařem

Jak může ovládnout zeměkouli desetimilionový národ, který zaujímá necelá dvě promile světové populace? Obsazením prestižních míst v Organizaci spojených národů. Tohle si můžeme pomyslet, čteme-li zprávu, že dva čeští politici kandidují na významná místa v OSN: po Janu Kavanovi, který se bude v září ucházet o funkci předsedy Valného shromáždění, se nyní Jiří Dienstbier rozhodl pro úřad vysokého komisaře pro lidská práva. Důvod k jásotu? Spíše k otazníkům. Kdyby byl Jiří Dienstbier kandidoval na takovou funkci těsně po roce 1989, nebylo by proč váhat. Měl vysoký morální kredit z disentu i znalost věci. Ale za uplynulých dvanáct let se na mezinárodním poli profiloval zejména na Balkáně (zvláštní zpravodaj OSN v zemích bývalé Jugoslávie) - a jeho postoje se daly označit v nejlepším případě za nejednoznačné. Jen krátce pro připomínku. Ihned po napadení Slovinska a Chorvatska se nechal slyšet: „Jediné, co je aktuální, jsou cesty našich lidí do Jugoslávie… Pokud by zvolili jinou cestu než přes Slovinsko nebo přes Krajinu, například přes Maďarsko a Srbsko na Černou Horu, je možnost se v pohodě rekreovat.“ Téhož roku 1991 tvrdil, že „nelze přesně odlišit viníky a oběti v situaci, kdy se Srbové a Chorvati vraždí ve svých vesnicích“. Později byl znám svým zpochybňováním protisrbských sankcí i bombardování Kosova. Pravda, na Balkáně šlo mnohem více o lidské životy než o lidská práva. To je však dnešní úděl všech neuralgických bodů na Zemi. A především: i kdyby šlo o „pouhá“…