Připomeňme si

Anabáze lidí odvlečených z Čech do hlubin ruského gulagu nekončí. Deset dlouhých polistopadových let trvalo, než český stát uznal odpovědnost za utrpení svých občanů, které po válce nechal bez známky odporu napospas agentům sovětské rozvědky. Na lidi, jejichž jedinou „vinou“ byl ruský původ a dávná emigrace před bolševiky, tak čekaly léta v lágrech, vyhnanství a zcela rozvrácený život. Ilustrací může být osud paní Iriny Sajenko, dcery někdejších ruských exulantů, kterou příslušníci StB odvedli z jejího pražského bytu v roce 1950 přímo do rukou svých ruských kolegů. V Moskvě pak na základě vykonstruovaného procesu dostala dvacet pět let za „špionáž proti Sovětskému svazu“ a šest let strávila za ostnatým drátem sibiřského lágru Tajšet. Svou dceru uviděla až po devatenácti letech a do Československa se mohla vrátit až v roce 1974. O odškodnění či omluvě samozřejmě tenkrát nepadlo ani slovo. Svůj dluh vůči zrazeným lidem si česká společnost naplno přiznala až letos. V únoru jim poslanci přiznali alespoň finanční satisfakci: za každý měsíc utrpení v lágrovém pekle dvanáct tisíc korun. Věc se zdála vyřízena a pár dosud žijících pamětníků (celkově je zatím zdokumentováno jen 350 konkrétních případů únosu z několika tisíc) mohlo mít dobrý pocit ze snahy o nápravu starých křivd. To vše ale nyní vážně zpochybnil Senát. Jeho členům se totiž znelíbila přílišná výše odškodného a navrhli ji seškrtat z dvanácti na tři a půl tisíce korun. V této podobě odhlasovalo satisfakci obětem…