Nanebevstoupení Václava Klause

Naposled zveřejněné předvolební průzkumy ukazují, že hlavním kandidátem na vítězství je ODS. Dávají také tušit, že příští vláda se bez ní neobejde. Koalice lidovců a Unie svobody se totiž po roztržce s ODA sice hledá, dosud ale nenachází. Také sociální demokraté zatím nepůsobí tak, že by měli šanci na výraznější úspěch ve volbách. ODS, strana provázená stálou kritikou a skandály, vede žebříčky popularity. Nějaký důvod to mít musí.

Věrní a zrádci

S trochou fantazie jde říct, že úspěch ODS je založen její schopností vyprávět příběhy. Téměř nikdo už si nevzpomíná, jak vláda Václava Klause nechala vytunelovat banky hluboko pod středoevropskou úroveň a jak zemi před pěti lety zavedla do recese. ODS tento fakt skryla za příběhem o tzv. sarajevském atentátu. Nešikovná výzva některých členů strany, aby Klaus odstoupil kvůli skandálům ve financování, byla popsána jako zrada úspěšného předsedy. Legenda o Sarajevu doprovází Klausovu stranu dodnes. V Kronice ODS, kterou napsala k desetiletí strany Libuše Benešová, stojí, že Klausovi odpůrci prý vyhrožovali, že „se budeme brodit krví“, pokud předseda nebude svržen. ODS ale zlu odolala: „Delegáti se těmito výhružkami nenechali ovlivnit a opět zvolili Klause předsedou,“ píše se v kronice. Věrní se zkrátka semkli a zrádci byli zahnáni. Příběh ale pokračuje. Raněný vůdce nemohl kvůli zrádcům vyhrát volby, a tak byl „donucen“ spolupracovat se sociálními demokraty. Právě tzv. opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS se stala nejlepší podporou příběhu. Sociální demokraté záviseli na podpoře Klause, a proto se čtyři roky úspěšně vyhýbali plnění svého slibu, že odhalí všechny, kdo nesou politickou, nebo dokonce trestní odpovědnost za stamiliardové tunely. Ikona Klause tak nebyla zpochybněna, spíše naopak. Opět zdravý a sebevědomý vůdce je zase zde a my jsme svědky zatím úspěšné cesty zpátky na vrchol. Strana bez zrádců vystupuje jako monolit, který má pouze jeden hlas. Když ve straně táhnou všichni za jeden provaz a navíc mají jasného lídra, je to důležitý předpoklad úspěchu. Fakt, že nemá vůdce, se ostatně dost výrazně podepisuje na propadu Koalice. Na druhé straně ale může kult osobnosti partaji škodit. Příliš nepřehání ten, kdo tvrdí, že za poslední čtyři roky nikdo z ODS neučinil nic, co by se neodvozovalo z Klausových slov. Samotnému předsedovi tento stav více než vyhovuje. Je v roli spasitele a navíc mu neroste konkurence. Ani veřejnost kromě Klause nikoho moc nevnímá. Druhého muže ODS Petra Nečase nebo současnou hvězdu Jana Zahradila podle průzkumů agentury STEM nezná čtvrtina obyvatel. Se zalíbením připomíná svou moc ve straně sám Klaus, když na mítinku v pražských Kbelích vyprávěl, jak před čtyřmi lety rozhodl, že primátorem bude Jan Kasl, ačkoli zbytek pražské pobočky byl proti. Takovou mocí se jiný předseda pochlubit nemůže. Nevýhodou podobných poměrů ale bývá strnulost, myšlenková sterilita a nezájem o realitu, což se z předsedy přenáší na celou stranu.

Na množství nehleďte

Neschopnost sestavit program přivedla ODS k překvapivé, zatím ale také úspěšné strategii. A tou je vytváření obrazu nepřítele. Začalo to právě „sarajevským“ bojem proti zrádcům, pak to byla levice, proti níž ODS v roce 1998 dokonce mobilizovala, pak přišly na řadu „trpasličí strany“, které měly být likvidovány změnou ústavy. Roku 1999 se stala nepřítelem „občanská společnost“, která při protestech hnutí Děkujeme, odejděte „zpochybňovala základy parlamentní demokracie“. Pak přišla Evropská unie, která „chce rozpustit“ český národní stát, v těchto dnech jsou to ještě ekologové. K tomu se najdou ještě příležitostné terče jako třeba křesťanské církve: „Za posledních deset let toho mnoho nepředvedly, vyjma návalů žehravé sebelítosti střídaných povýšeným moralizováním,“ urazil je loni v létě bůhvíproč Jan Zahradil. S chutí provokovat kritiku souvisí i Klausova radikální obhajoba z trestných činů podezřelého podnikatele Vladimíra Železného či odsouzeného Milana Šrejbra. Politická nepřijatelnost takových kroků byla Klausovi jistě zřejmá, učinil tak ale v rámci svého snažení hledat nepřátele. Jasně to popsal v komentáři k případu, kdy byl skandalizován za vystoupení v reklamě na lyže: „My dáváme za volební kampaně strašné spousty peněz a myšlenka, že jeden malý billboard může rozpoutat takovou mediální vášeň, to je velmi pozoruhodné, a my se budeme tímto způsobem řídit i nadále, abychom takto minimalizovali náklady a maximalizovali výnos.“ Strategie hledání nepřátel má pochopitelně svá rizika. ODS se tak totiž omotává ostnatým drátem, který jí brání rozšiřovat pole působnosti. Občas dokonce působí tak, že stojí pouze o své věrné voliče. Je to opačný postup, než ve sborníku Liberalismus -– teorie a praxe doporučuje Paul Cliteur z University v holandském Delftu: „Sjednoceni v různorodá uskupení stávají se jednotlivci jakousi protiváhou silného vlivu státu. Seskupení typu politických stran, odborů, spotřebitelských organizací aj. dohlížejí jak na vládu, tak na sebe sama navzájem a hájí práva jednotlivců.“ ODS proti sobě sama staví šik, který může jen sílit, protože mu pomáhají samotní občanští demokraté. Případné vítězství ODS ve volbách by proto nutně nemuselo znamenat, že ODS sestaví vládu. Rezignací Miloše Zemana na stranické funkce se rapidně snížily šance na povolební spolupráci s ČSSD. ODS zatím reaguje jen tím, že opět hledá nepřítele, což už počátkem roku naznačil místopředseda Miroslav Beneš: „Předseda Špidla používá taktiky, které nejsou hodné velkých mužů. Za velké muže považuji Klause a Zemana a mám pocit, že veškerá nevraživost vůči oběma koneckonců vyplývá ze vzdálenosti mezi nimi a ostatními.“ O Klausovi nechce slyšet ani Unie svobody: „Hlas pro Unii svobody vnímám jako hlas proti Václavu Klausovi, a proto je nepřípustné, abychom mu nějakým handlem zajistili post prezidenta,“ říká například předsedkyně US Hana Marvanová. Proč post prezidenta? To je jednoduché. Klaus si nevraživost ostatních stran uvědomuje, a tak si evidentně brousí zuby na post, který by ho vzdálil ze stranického života. Výměnou za post premiéra by mohl získat hlasy některé z konkurenčních stran.

Vznik státostrany

K tvrdé rétorice ODS ostatně vždy patřilo, že se za ní skrývá malá odvaha jít do skutečného střetu. ODS hovořila o utahování opasků v transformaci, přesto za každou cenu držela sociální smír. Také mobilizace proti levici skončila rozdělením moci a veškerá verbální nenávist vůči lidovcům a komunistům společným postupem ve snaze zakrýt tunely IPB. Spíše než co jiného je ODS schopná se dohodnout s kýmkoli a o čemkoli. Podobně jako nezájem o vlastní program je i naprostá ohebnost při mocenských obchodech překážkou ve snaze určit, co vlastně za stranu bude Čechům po volbách nejspíš vládnout. ODS rozhodně není spolkem podvodníků a převlečených totalitářů, jak občas zjednodušují kritici. Ve straně jsou i Petr Nečas nebo například Eva Dundáčková, kteří se snaží popsat stranické postoje s mnohem větší elegancí než předseda či místopředseda Ivan Langer. ODS také pomáhají poměrně úspěšní komunální politici, kteří stranu vedli k vítězství v komunálních i krajských volbách. Například bývalý primátor Ostravy a dnešní krajský hejtman Evžen Tošenovský patří ve svém regionu k nejpopulárnějším politikům. V krajských volbách dokonce obdržel třicet procent preferenčních hlasů, což se jinému politikovi ani zdaleka nepodařilo. ODS je bezpochyby někde u pravého středu. Má silné zázemí mezi podnikateli, přesto není, jak bývá jinde zvykem, zástupcem zájmů konkrétních profesních skupin, tříd, menšin nebo společenských vrstev. ODS se totiž pomalu mění na státostranu. Občanští demokraté chtějí vládnout a není příliš podstatné s jakým programem. Do koalice jsou ochotni jít s každou stranou vyjma komunistů. Pokud ale sestaví vládu, jistě bude mít averzi k občanské společnosti, Evropské unii a ochraně přírody. Potvrzením pozice státostrany pak může být apoteóza Václava Klause na místě prezidenta.