Dopisy

Zamykají před námi i toalety

Rád bych připojil několik poznámek k článku Jana Brabce Vozíčkáři jedou do Štrasburku (Respekt č. 12/2002). Paní Zehnalové lze jenom poděkovat za její mimořádně prospěšnou práci. Velmi obdivuji, že se nenechala znechutit a nepropadla pocitu marnosti z boje s větrnými mlýny. Jako vozíčkář, který žije v Praze, mohu jen potvrdit, že výjimky z Vyhlášky č. 174, která má zajišťovat bezbariérový přístup do veřejných budov, jsou naprosto běžné. Za výjimku bych spíše označil její dodržení. Díky tomu patří k životu vozíčkáře v rádoby civilizované České republice stálý pocit ponižování. K permanentnímu pocitu vozíčkářů, že jsou vyřazení ze života většinové společnosti, velmi přispívá i neexistence anebo znepřístupnění bezbariérových toalet. Pokud existují (naprostá výjimka), jsou velmi často uzamčeny (specificky český fenomén) a je třeba komplikovaně shánět někoho, kdo má klíč. K naprosté dokonalosti byl tento přístup doveden ve Zdravotním středisku pro Prahu 3 (Olšanská 7), kde nedávno proběhla rekonstrukce toalet. Bezbariérová toaleta zde údajně zřízena byla (předpokládám, že z důvodů kolaudace), nebyla už ale označena a vzápětí byla uzamčena, takže nikdo neví, kde se nachází, protože neoznačených uzamčených místností je v rozlehlé pětiposchoďové budově mnoho. Nejedná se o humornou nadsázku, výše uvedené je bohužel skutečností. Vozíčkářovy příhody, které z…