Oči v dlaních

Když se loni v polovině září konala v Olomouci na Svatém kopečku první romská pouť, nesli věřící v čele průvodu kromě kříže ještě sošku Panny Marie. Příběh její autorky Boženy Přikrylové (23) si stojí za to připomenout nejen jako odpověď na rasistické výroky ředitele Národní galerie Milana Knížáka, který nedávno Romy šmahem označil za neschopné stvořit „kvalitní umění“. Romská sochařka Božena Přikrylová už totiž v životě dokázala překonat horší rány osudu, než jsou hloupé řeči bělošských xenofobů. Umělkyně, jejíž připravovaná socha Spravedlnosti by měla v rodném Brně ozdobit sídlo ombudsmana, je téměř od narození nevidomá.

Dejte mi bláto

„Oči mám skryté v dlaních. Nelze skrze ně vidět, ale lze cítit,“ říkává Božena Přikrylová s oblibou. Ve dvou letech oslepla na jedno oko, na druhé až do nedávna viděla aspoň světlo či výrazné barvy - dnes je bohužel už i tento kontakt minulostí. Svět tedy od dětství ohmatávala pouze rukama a naslouchala jeho zvukům. Jako malá holka si ráda hrávala s blátem v kalužích, a když už chodila do školy, dal jí jednou učitel do rukou cosi, co bláto z kaluží připomínalo: sochařská hlína namočená ve vodě se od té chvíle stala jejím nerozlučným společníkem. Slepota ovlivnila její život ještě v jednom směru: na rozdíl od svých sedmi sourozenců nevyrůstala v prostředí tradiční romské rodiny, ale ve speciálních školních zařízeních pro nevidomé, odkud se domů dostala jen na víkend. Právě v takové škole pořádal akademický sochař…