Není nad syrovou rybu

Býval to bizarní výstřelek v gurmánské nabídce světových velkoměst: restaurace, kde hosté sedí u baru a před nimi na úzkém běžícím pásu krouží talíře s malými podivnými pokrmy. Host viděl, co se nabízí, sáhl po talíři, jehož obsah se mu zamlouval, či v případě nerozhodnosti počkal, až se dobrota přikodrcá znovu, a při odchodu zaplatil cenu, spočítanou podle součtu talířů. Nejbizarnější byly pochoutky samotné - kousky syrového rybího masa, podávaného s rýží zavinutou v mořských řasách. Pro vnitrozemské žaludky zvyklé na knedlíky a vepřové to je sice k nevíře, ale je to tak. Suši, jak se tyto studené pochutiny nazývají, už dávno nejsou módním výstřelkem, nýbrž po světě běžnou nabídkou. Jsou k mání stejně tak na australském venkově, jako na amsterodamském letišti či v pražském Karlíně.

Jakápak mcdonaldizace

Suši je japonská národní specialita, což je sám o sobě významný fakt. Často lze slyšet obavu, že západní, zejména americká, civilizace pohlcuje svět nebo že národní kultury trpí v důsledku mcdonaldizace a že brzy budou všichni na světě mluvit jen anglicky a pít coca-colu či cappuccino. Rozmach suši tuto tezi vyvrací, neboť jde o trend opačný - nota bene takový, že by to do něj asi jen málokdo řekl předem. Troufl by si někdo dříve tvrdit, že jednohubka ze syrového, nepříliš ochuceného tuňáka může konkurovat šťavnatému Big Macu, pizze Quattro Stagioni nebo křupavým kuřecím stehýnkům KFC? Vtip je právě v tom, že je západní civilizace navzdory své…