Možná se bude hodit

Čtyři roky vévodí veřejné scéně opoziční smlouva. Téměř veškerý politický život se jí podřizuje a její signatáři z řad ČSSD a ODS neustále opakují, že v červenci 1998 nebylo jiné řešení, než ji podepsat. Smlouva, která zajišťuje ČSSD vládu a ODS vedení sněmovny, přitom není časově omezena a může pokračovat i po letošních volbách. Především v řadách ČSSD proto sílí hlas, že voličům je zapotřebí jasně říci, že nejde o smlouvu na věčné časy.

Favorit nezapomíná

Připomínka spolupráce občanských a sociálních demokratů se před volbami nemůže ani jedné straně hodit. Diskuse o ní děsily ODS už před minulými volbami. Například tehdejší místopředseda ODS Miroslav Macek ještě v červnu 1998 prohlásil: „Byl by to kolosální podvod na voličích. Nebudeme-li v pravicové vládě, budeme jasnou opozicí. Nebo si myslíte, že by někdo z ODS byl schopen hledat kompromis třeba s panem Špidlou?“ Následující události jsou všeobecně známé: sociální demokraté jako vítěz voleb nemohli najít koaličního partnera, a tak se dohodli s ODS, že bude za křesla v parlamentu a v exekutivě tolerovat menšinovou vládu. Smlouva na přání Klausovy strany počítala ještě se změnou volebního systému, omezením pravomocí prezidenta i nezávislosti České národní banky. Macek se tedy mýlil a jeho strana se Špidlou kompromisy nejen hledala, ale i našla. Špatně předpověděl i pověst ODS jako jasně opoziční strany. V průzkumech agentury CVVM z konce letošního února jedenačtyřicet procent dotázaných…